Wikipedie

Osmero

skupina osmi egyptských bohů
Možná hledáte: Pojednání o Ogdoadě a Enneadě.
Osmero
varianty hieroglyfického zápisu
Z1 Z1 Z1 Z1
Z1 Z1 Z1 Z1		 M17M17G43R8Z3

R8R8R8R8R8R8R8R8

Osmero (řecky Ογδοάδα – Ogdoada, v transliteraci z hieroglyfického písma ḫmnyw, v konvenční vokalizaci egyptštiny Chemenu) je označení jedné z verzí staroegyptské tzv. hermopolské kosmologie a současně osmice bohů, kteří v ní vystupují v roli prvotních tvořivých bytostí (nikoli však v pravém smyslu slova stvořitelů). Tento mytologicko-teologický koncept vznikl ve významném stejnojmenném náboženském středisku Chemenu (v překladu „Osmero“, „Město Osmi (bohů)“, řecky Hermopolis Megalé), jinak také hlavním centru kultu boha Thovta, v době Staré říše. Od Nové říše byl v souvislosti se svým napojením na Amonův kult rozvíjen také ve Vesetu.

Čtyři páry Osmera bohů s bohy Ptahem (horní registr) a Thovtem (dolní registr). Reliéf z chrámu na Philae, Ptolemaiovská doba.

Členy Osmera byly čtyři páry partenogenických[1] bohů, vždy tvořené mužským a jemu významově odpovídajícím ženským prvkem: Nun a Naunet, Heh a Hauhet, Kuk a Kauket, Tenemu a Tenemut. Poslední pár byl v době Střední říše nahrazen dvojicí Amon a Amaunet a v Pozdní době někdy i dvojicí Gerh a Gerhet. Shodně s ostatními kosmologicko-kosmogonickými představami Egypťanů je i toto pojetí založeno na motivu kosmického praoceánu, z nějž se v určitém okamžiku vynořil prvotní pahorek pevné země. Na rozdíl od nich ovšem tato událost není v Chemenu spojována s jediným bohem – Stvořitelem, jak bylo v Egyptě obvyklé, ale je dávána do souvislosti s blíže nespecifikovanou, neosobní[2] a pro samotné Egypťany pravděpodobně tajemnou[3] činností uvedené skupiny osmi bohů, jejímž výsledkem je počátek všeho existujícího, případně tomu na roveň postavené zrození Stvořitele identifikovaného nejčastěji se slunečním bohem (Atumem nebo Reem).

Většinu informací o Osmeru badatelé čerpají z nápisů na vesetských monumentech;[2] zde je ale zachycena už pokročilá fáze vývoje kultu. Dalším významným pramenem jsou Texty rakví,[3] které však byly primárně určeny pro potřeby posmrtného života a nemusí proto teologické představy spojované s touto naukou popisovat přesně a v úplnosti. Z Chemenu jako místa původu Osmera žádný odpovídající text prozatím není znám z důvodu vysoké míry poškození tamní archeologické lokality.

Z nauky o Osmeru je nejspíše převzat princip osmerosti v pozdně antickém gnosticismu.[4]

Členové Osmera editovat

Bohové a bohyně Osmera
varianty hieroglyfického zápisu
W24 W24 W24
N1		 n
n
n		 A40
W24 W24 W24
N1		 n
n
n		 t
H8		 B1

Nun a Naunet

V28V28C11A40
V28V28C11t
H8		 B1

Heh a Hauhet

k
k		 G43A40
k
k		 G43t
H8		 B1

Kuk a Kauket

imn
n		 A40
imn
n		 t
H8		 B1

Amon a Amaunet

Někteří členové Osmera z Chemenu jsou v jiných rolích zmiňováni už v Textech pyramid[5] vzniklých na přelomu období 5. a 6. dynastie. Přímé doklady celé skupiny a tedy i s ní spojeného kosmologického konceptu sice prozatím pocházejí teprve z doby Střední říše,[6] nicméně nepřímo jej lze doložit už v dřívějších dobách: „jeho existenci už ve Staré říši nepřímo dokládá nejen název města, ale i titul hermopolského (chemenského) velekněze „velký Pěti“. Pod číslovou pět se totiž v titulu skrývají čtyři páry Osmera a k nim jako pátý připojený bůh Thovt.“[7] Osmero tvoří bohové a bohyně (uvedený význam je současně převažujícím z možných překladů jména):[6]

  • Nun a Naunet vyjadřující princip hloubky vod prvotního praoceánu (zde je ovšem pojímán úžeji než v ostatních kosmologiích), případně nehybnost vod[8]
  • Heh[pozn. 1] a Hauhet (Hehet) představující beztvarost a bezmeznost nebytí. George Hart dvojici interpretuje jako vyjádření síly záplav,[2] někdy jsou pokládáni prostě za vyjádření nekonečného prostoru;[7]
  • Kuk (Keku) a Kauket (Keket) reprezentující temnotu (snad v návaznosti na představu stavu před zrozením slunečního boha);
  • Tenemu a Tenemut jako neuspořádanost, kteří ovšem byli v průběhu Střední říše nahrazeni Amonem a Amaunetou vyjadřujícími princip skrytosti (podle Harta skrytého dynamismu[2]), případně reprezentujícími vše dosud neviditelné.[10] V Pozdní době se někdy na místě čtvrtého páru objevují Gerh a Gerhet chápaní jako vyjádření hloubky noci.

Ve svém souhrnu zastupují různé aspekty prapůvodního stavu představovaného v jiných konceptech v podobě vodstva chaosu[11] a tak vyjadřují představu jakési „pralátky“,[8] z níž povstává svět.

Počet 8 je pro koncept klíčový jako záměrné vyjádření symboliky vše zahrnutí a všeobjímající úplnosti – protože se čtyřkou byl spojován pojem vyvážené celistvosti, její znásobení na osm v něm představuje zesílenou, vystupňovanou celistvost.[2] V egyptské mytologii se takového umocnění dosahovalo dvojím způsobem:[6] buď znásobením projevů jednoho božství v modelu X  1, čímž je umocněna jeho podstata (například osm Hehů podpírajících oblohu, sedm Hathor při narození dítěte), anebo vytvářením skupin o určitém počtu samostatných bohů (např. Devatero z Iunu v modelu 3 × 3, nejrůznější místní triády v modelu 1+1+1). V Osmeru je počet 8 vytvořen podle složitého modelu 2×1 + 2×1 + 2×1 + 2×1: vystupují zde čtyři páry bohů a bohyní, z nichž každý je zosobněním některého z elementárních principů představovaného ve svém mužském a ženském aspektu[12] a komplementaritou jich obou. Role pohlavní odlišnosti v mýtu není zřejmá. Někteří badatelé se domnívají, že právě ona je zde hlavním nástrojem stvoření,[13] ale prameny pro takovou domněnku neposkytují žádný, byť alespoň nepřímý důkaz. Ačkoli nelze vyloučit, že existovaly dnes už nepostřehnutelné rozdíly v pojímání mužského a ženského prvku,[2] jisté je pouze to, že jméno každé bohyně je vytvořeno od jména jejího mužského protějšku prostým připojením koncovky pro gramatický ženský rod (v egyptštině -t[pozn. 2]). Vzhledem k tomu, že Egypťané jméno chápali nejen jako prostředek označení, ale také jako součást existence pojmenovávaného a určení jeho podstaty,[14][15] lze dnes za více než pravděpodobné pokládat spíše to, že ženské postavy mají roli pouhého umocnění principů vyjadřovaných mužskými bohy.

 
Žába je v egyptské mytologii pokládána za samozrozenou nestvořenou bytost

Jiným prostředkem vyjádření stejné představy je způsob zobrazování členů skupiny: postavy Osmera jsou sice pojímány antropomorfně, ale mužští členové mají hlavy žab, jejich partnerky hlavy hadů. Tím se komplementárně personifikuje aspekt prvotnosti a neoddělitelnosti. Mytologicky totiž „je had považován za nositele jedné z nejpůvodnějších forem“ a žába patří ke „společenství živočichů, které se vynořilo z vod“ odpovídajících v mytologii prvotnímu oceánu, takže „obě podoby v určitém smyslu představují životní potenciál předkosmického stavu“.[16] Oba tyto živočišné druhy v egyptském pojetí vznikají sebeplozením, takže korespondují s představou samovolně vznikajících bohů.[17] Třebaže podle Textů rakví v roli otce bohů a bohyní Osmera vystupuje bůh Šu[5][18] a v pozdní tradici někdy bůh Šepsej,[19] jsou oni sami bez ohledu na to prvopočátečními bytostmi – „otci a matkami vcházejícími v bytí na počátku“[20] a svou činností, která vrcholí a jejíž smysl spočívá ve zrození boha – Stvořitele, vlastně spoluumožňují vznik všech budoucích životních forem, sami však mezi ně ještě nepatří. Reprezentují kreativní sílu stvoření, jemuž svou činností dávají tvar.[12] Jinak řečeno: nejsou součástí stvořeného vesmíru, ale tvoří souhrn elementů doposud neprojeveného.[3] Proto mohou být označováni jako heh – bohové metafyzicky pojatého Nekonečna.[21]

Číselné uspořádání skupiny i ikonografie do ní zapojených bohů směřuje k popisu preexistence vůbec, tedy stavu nikoli pouze před stvořením světa, ale i před zrozením Stvořitele. V Textech rakví jsou ve svém souhrnu pokládáni za vyjádření nekonečna neexistujícího či nicoty, v níž „Atum stvořil sám sebe v podobě volavky benu“.[21] V mytologické řeči se tak „tvořivá síla (Stvořitele nazývaná heka a v duchu iunské kosmogonie manifestovaná sluncem) … střetává právě s tím, co neexistuje a z čeho tedy musí existence (teprve) povstat“[22] spolu se sluncem jako projev vše přemáhající vůle Stvořitele. Pojmově přesné určení kvalit, které měli Egypťané na mysli při konstrukci Osmera, není samozřejmě možné. Nelze však pochybovat o tom, že jimi chtěli vyjádřit protikladnost kosmickým znakům řádu maat, které nejpozději v Textech rakví splývají v jedno s projevy vlády slunečního boha nad světem: zjevné a pevné hranice věcí, vnitřní členění veškeré skutečnosti, stabilita a světlo.[22]

Činnost Osmera editovat

 
Členové Osmera napomáhají zrození slunečního dítěte identifikovaného s Cheprerem

Jak ukazují už jejich jména, nejsou bohové Osmera stvořiteli v tom smyslu, že by byli původci existence; spíše charakterizují kvality prvopočátečního chaosu předcházejícího stvoření,[23][5] od nějž se teprve určitým způsobem následně stvoření odvíjí. Ve svém souhrnu tedy plní roli, kterou v jiných kosmologiích zastává praoceán zosobňovaný samostatně bohem Nunem. Chemenské pojetí koncepci prvotních vod v zájmu číselné symboliky přetvořilo: místo konstatování existence jediné prvotní neurčitosti (praoceánu Nun) postuluje čtyři kvalitativně negativní základní znaky s cílem tuto prapůvodní neurčitost charakterizovat. Tím došlo k nahrazení nerozlišené jednoty, která je výchozím bodem ostatních kosmologií, pluralitou čtyř párů stvořitelských bohů tvořících ve svém souhrnu nedefinovatelný, věčný a nekonečný zdroj všeho existujícího. Postava Nuna se tu proto ve srovnání s jinými naukami o počátku světa objevuje ve významově redukované podobě jen jako dvojice Nun-Naunet vyjadřující jednu ze čtyř vlastností nijak nepojmenovávaného počátku.

Vzhledem k této pluralitě bohů je neobvyklé, že způsob, jakým dochází ke stvoření, není ve starších verzích mýtu přímo popisován. Jan Assmann poukazuje na „konstelativní teologii“[24] přítomnou v egyptském náboženství, z níž vyplývá pojímaní bohů v jejich pluralitě jako bytostí navzájem jednajících určitým, popsatelným způsobem. V tomto smyslu je proces stvoření v mytologii zpravidla precizován – např. v mýtu o Devateru se Atumovo stvoření dalších bohů vysvětluje jako akt masturbační ejakulace nebo (méně často uváděného) spolknutí vlastního spermatu[25][26] a v Mennoferské kosmologii Ptah tvoří mocí své mysli a svého slova. Naproti tomu dostupné prameny o Osmeru vzájemné jednání a součinnost jeho členů blíže nepopisují a hovoří výhradně o jejich výsledku. Přestože to může být dáno pouze nenalezením odpovídajících pramenů, je pravděpodobnější, že tvůrci tohoto konceptu to ani neměli původně v úmyslu: podle Harta[2] mohli být totiž přesvědčeni, že Osmero předchází kosmologii Devatera, podle níž ke stvoření dochází sebestvořením stvořitelského slunečního boha Atuma jeho vynořením se z kosmického praoceánu Nun na počátku všech věcí v podobě benbenu nebo ptáka benua. V takovém případě by Osmero jen podrobněji charakterizovalo stav, jenž je výchozí pro ústřední událost popisovanou v kosmogonické části Devatera – zrození slunečního boha jako vlastní počátek stvoření. Činnost osmi bohů tak vlastně není pozitivně popsatelným „konáním“ ve vlastním smyslu slova, ale pouhou přítomností vymezující neexistenci, v níž se sluneční bůh rodí. Poté už Osmero postrádá smysl: zrození Stvořitele neexistenci „deaktivuje“, takže tato skupina bohů ve své činnosti natrvalo ustává. Proto se o ní hovoří jako o zemřelých prabozích, což nevyjadřuje představu smrti ve smyslu ukončení existence bohů, ale jejich neaktivity, nehybnosti a odpočinku.[27]

Ostrov plamenů editovat

Kosmogonická událost počátku je v nauce z Chemenu osvětlována několika různými způsoby. Patrně nejstarší zdejší představou je tzv. Ostrov plamenů doložený už v Textech pyramid[28] a ve spojitosti s Osmerem spolehlivě zmiňovaný nejpozději od počátku Střední říše. Na tomto ostrově, jenž se náhle vynořil z kosmického praoceánu jako výsledek blíže nejasného pnutí mezi jeho elementy[2] (představovanými jednotlivými členy Osmera uskupenými do párů) se zrodil sluneční bůh Atum, případně Re. Jako pevnina uprostřed vod je Ostrov plamenů zjevnou obdobou benbenu s tím, že zdůrazňuje světelnou záři, která doprovázela náhlé prolomení temnoty nebytí samovolným objevením se Slunce a která v neměnné analogii jeho „zrod“ stejným způsobem cyklicky doprovází pří každodenním objevení se na východním horizontu. S ním také byl Ostrov plamenů ztotožňován,[28] když podle pozdějších teologických spekulací ležel v Jezeře nože právě na východním obzoru, přičemž jako místo zrození slunečního boha byl nejen místem stvoření světa, ale i znovuzrození a věčného života.[7]

 
Zrození slunečního boha z poupěte lotosu; mladý bůh je ikonograficky znázorněn doslova jako božské dítě s panovnickými insigniemi, čímž vyjadřuje základní rámec egyptského pojetí královské moci

Sluneční lotos editovat

Jiným způsobem vysvětlujícím činnost Osmera je motiv lotosu, který je jím stvořen a v němž se po otevření okvětních plátků poupěte zjevuje sluneční bůh v podobě božského dítěte nebo boha Cheprera. S každodenně se rodícím slunečním bohem (nejčastěji Reem) byl lotos spojován od Nové říše,[29] a tak je více než pravděpodobné, že teprve v této době se sekundárně objevuje i v učení z Chemenu. Pozdní podobu tohoto pojetí zaznamenávají např. nápisy v ptolemaiovském chrámu v Edfú, v nichž je činnost Osmera popisována takto:

„Vy (Osmero) jste své semeno přinutili vyklíčit a toto semeno jste umístili do lotosu vylitím semenné tekutiny. Umístili jste ji do Nuna, zhuštěnou do jediné formy, a váš dědic tak započal své zářivé zrození v podobě (slunečního) dítěte.“[30]

Kosmické vejce editovat

Nejpozdnější variantou, textově doloženou nápisy v Padiusirově hrobce z doby krátce po dobytí Egypta Alexandrem Velikým, je představa kosmického vejce stvořeného Osmerem, z nějž se sluneční bůh (původně snad Thovt jako stvořitelský bůh[31]) vylíhl. Jinou verzí je představa, že kosmické vejce snesl Stvořitel, jímž byl Thovt nebo jiný bůh v podobě husy[pozn. 3] pojmenovaný Velký kejhal, na Ostrově plamenů,[8] aby se pak z něj „vylíhl“ svět. Padiusir se zmiňuje o rodišti všech bohů, jímž bylo místo, na němž byly v chrámu pohřbeny zbytky tohoto vejce.[2] Pro analogii s jinými kosmologiemi nelze vyloučit, že existovala již dříve: podle Textů rakví se Stvořitel mohl zrodit z vejce, Thovt, stejně jako Osmero uctívaný v Chemenu, byl oslovován jako „vejce (prvotních) vod, pramen země, skořápka, ze které vzešlo devatero bohů,“[32] a Amon, člen Osmera, byl ve Vesetu spojován s husou vylíhlou z prvotního vejce na prapahorku. Ať už ale byla představa vejce ve vztahu k Osmeru poprvé použita kdykoli, je zde s největší pravděpodobností jen nesourodým prvkem, jehož cílem bylo propojit Osmero s jinými už rozvinutými kosmologiemi.[2]

Osmero a ostatní bohové editovat

Koncepce Osmera vedle své samostatné existence začala být postupem času také různými způsoby propojována s některými nezávislými mytologickými okruhy, a díky tomu se stala jednou ze tří nejrozšířenějších kosmogonicko-kosmologických představ.[33] V těchto interpretacích jsou jeho členům přiznávány rozdílné role: v některých případech jde jen o pouhé vřazení na základě dále nerozvíjené analogie, zpravidla je ale zjevným cílem podpořit tezi o stvořitelském potenciálu hlavního boha systému, do něhož vstupují.

 
Paviáni provázející slunečního boha byli pokládáni za podobu řady bohů, mezi nimi i Osmera

Osmero a Re editovat

Ve vztahu ke slunečnímu bohu Reovi mohou být bohové Osmera interpretováni jako paviáni, kteří jsou v různém počtu jeho průvodci v závěru vítězné cesty podsvětím a za rozbřesku oslavují zrození Slunce[6][1] na východním horizontu. To zcela odpovídá duchu původního chemenského pojetí tak, jak je vyjádřeno v představě Ostrova plamenů; v kontextu sluneční mytologie zde už ovšem není zdůrazňováno samo Reovo zrození chápané jako sebestvoření, ale jeho výklad jako události převratné pro celý kosmos. Pro sluneční paviány, s nimiž je vedle jiných bohů ztotožňováno také Osmero, tak nezbývá než role jakéhosi „komparzu“ tvořícího kulisu Reova zrození: jsou těmi,

„kteří ohlašují Rea, když se tento velký bůh narodí… (Sedí) po obou bocích tohoto boha a ukazují se mu až do doby, kdy se usadí na nebi, přičemž pro něj tančí a skáčou, pro něj zpívají, pro něj vyluzují hudbu a pro něj vyrážejí radostný pokřik. Když se tento velký bůh objeví lidem na očích, slyší paviáni jásavá slova. To oni ohlašují Rea na nebi i na zemi.“[34]

Bohové a bohyně Osmera tak ustupují do pozadí jako prabozi, jejichž působení je jakýmsi „prologem“ k oslňujícímu stvořitelskému dílu jejich dítěte. Plně byla tato teologická představa rozpracována ve vztahu Osmera k bohu Amonovi.

Osmero a Thovt editovat

Spojení s bohem Thovtem je pravděpodobně dáno především městem Chemenu jako místem, kde byly oba kulty původně samostatně pěstovány. Thovt představovaný v podobě ibise mohl být sám pojímán jako Stvořitel – například jako kosmický pták snesl vejce, z něhož se vylíhl svět se všemi podobami života; jejich uspořádání do zjevených harmonicky uspořádaných forem provedl vzhledem ke své povaze prostřednictvím magické moci heka přítomné v božích slovech. Proto ve vztahu k němu začalo být Osmero pojímáno jako nástroj, jímž realizuje stvoření. Sám není jeho členem, přitom ale jen jeho „regulativní činnost udržuje … univerzální síly (Osmera) … v jejich příslušných sférách činnosti… Žádná z kvalit zosobněná Osmerem bohů není sama o sobě v podstatě kreativní“ a pouze Thovtovo vedení „tyto kvality … obrací zevnitř navenek, aby se mohl projevit svět.“[35] Principem stvoření světa už není činnost Osmera samotného, ale na něm nezávislá a jemu „cizí“ Thovtova magická moc, která Osmero v jeho jinak nespecifikovaném konání usměrňuje stanovením řádu a účelu.

Osmero a Amon editovat

Další výraznou interpretací Osmera bylo jeho navázání na Amonův kult ve Vesetu. Není jisté, zda Amon – člen Osmera byl od samého počátku týž bůh jako Amon vesetský, nebo zda jde o shodu jmen dvou původně odlišných postav, které byly teprve na jejím základě dodatečně ztotožněny.[10] Je také možné, že Amonův kult byl do Vesetu zaveden proto, že tamní elita chtěla své město učinit důležitějším místem, než byla starobylá sídla Mennofer nebo Chemenu, a to prostřednictvím uznání Amona jako jednoho z prabohů.[36] Každopádně po Amonově vzestupu v Nové říši bylo Osmero uctíváno i ve Vesetu a bylo zapojeno do zdejší teologie pojímající Amona – Stvořitele jako transcendentálního boha, což mohl vyjadřovat nový Amonův přívlastek – Kematef. Toto jméno je sice doloženo až v ptolemaiovské době, nicméně mytologický obraz, který vyjadřuje, je nepochybně mnohem starší;[37] zahrnuje představu stvořitelského boha v podobě hada, který dlí v nehybných vodách prvotního oceánu,[8] odkud vychází a zase se do něj vrací; podle jedné verze mýtu např. Amon v hadí podobě oplodnil vejce stvořené Osmerem.[11] Střediskem se stalo dnešní Medínit Habu, kde v době panovníků 18. dynastie Hatšepsuty a Thutmose III. vznikl na starších základech malý chrám, jehož součástí byl posvátný pahorek, z nějž Amon na počátku stvoření vystoupil a do nějž se opakovaně znovu navracel, aby se obnovil.[38] Později za Nové říše bylo toto místo se zjevnou narážkou na Osmero nazýváno „pahorek otců a matek“.[39]

Amon podle této představy, rozvíjené v době po Achnatonově reformě, „vytvořil sám sebe“ tím, že před existencí jakékoli jiné formy bytí spojil v jedno své tekutiny se svým tělem a vytvořil vejce kosmu. Teprve pak vytvořil prvotní elementární principy – Osmero, jehož je sám součástí, takže je „První, který dal zrod Prvním.“[40] Také další činnost Osmera se uskutečňuje jen díky Amonovi: je „podněcujícím vánkem, jenž … pohnul vodami (praoceánu představovaného Osmerem) a strhl je do víru, z něhož se vynořil prvotní pahorek,“[40] případně prvotní kosmickou husou, která jako Velký kejhal svým pronikavým zakejháním prolomila ticho dosavadního nebytí a „otevřela každé oko“.[40] Podle Harta[40] bylo cílem vesetských teologů vyložit Osmero jako projekci Amonovy transcendentální a vlastně neuchopitelné podstaty: v tomto pojetí totiž členové Osmera ve skutečnosti nejsou od Amona odlišnými božskými bytostmi či principy, ale jen specificky pojmenovanými manifestacemi jemu vlastních a odevždy v něm přítomných tvořivých sil. Stávají se „projevem, formou boha Amona v podobě prahada Kematefa,“[7] zatímco on sám je bohem „skrytým…, příliš tajemným…, příliš velikým…, příliš mocným…“[41] a lze jej jen vzdáleně uchopit pouze jako „boha tajných proměn… podivuhodně se zjevujícího v mnoha podobách.“[41] Tak se Osmero jako celek stává jednou z mnoha „přeměn Amona, praboha, tvůrce prabohů.“[41]

Synkretické pojetí editovat

Další (v tomto případě výrazně synkretické a mytologické) pojetí Osmera poskytuje mýtus z ptolemaiovské doby. Podle něj se Osmero z Vesetu, kam bylo umísťováno v návaznosti na spojení s Amonovou teologií, odebralo do Chemenu, aby tam dokončilo svou stvořitelskou činnost; pak po vlnách Nilu pokračovalo do Mennoferu, kde otevřelo ústa (viz otevírání úst) zdejšímu bohu – Stvořiteli Ptahovi tvořícímu podle Mennoferské kosmologie mocí svého slova, a nakonec do Iunu, kde stvořilo prvního boha v tamním Devateru Atuma. Pak se vrátilo do Vesetu, kde už jen trvale odpočívá.[17] Do Medínit Habu v oblasti někdejšího města byl proto v řecko-římské době lokalizován hrob Osmera jako zemřelých prabohů.[6]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Není zcela jisté, zda tento člen Osmera je identický se stejnojmenným bohem Hehem[9] zosobňujícím pojem nekonečna, což znesnadňuje pochopení významu této postavy v chemenské nauce o stvoření.
  2. ↑ Při přepisu do některých moderních jazyků doplněním v egyptštině nezapisovaných samohlásek se tato dualita do jisté míry zastírá, je ale stejná jako např. v češtině u jmen Jan a Jana.
  3. ↑ Nejpravděpodobněji šlo o husici nilskou.

Reference editovat

  1. ↑ a b HART, George. A dictionary of Egyptian gods and goddesses. London – New York: Routledge, 1986. 227 s. Dostupné online. ISBN 0-415-05909-7. S. 148. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j HART, George. Egyptské mýty. Překlad Ivo Šmoldas. Praha: Lidové noviny, 2001. 126 s. ISBN 80-7106-223-5. S. 25n. [Dále jen Hart (2001)]. 
  3. ↑ a b c NAYDLER, Jeremy. Chrám kosmu: starověká egyptská zkušenost Posvátného. Překlad Miroslav Krůta. Praha: Volvox Globator, 1999. 301 s. ISBN 80-7207-245-5. S. 51n. [Dále jen Naydler (1999)]. 
  4. ↑ HORNUNG, Erik. Tajemný Egypt: kořeny hermetické moudrosti. Překlad Allan Plzák. Praha: Paseka, 2002. 219 s. ISBN 80-7185-436-0. S. 45. 
  5. ↑ a b c LESKO, Leonard H. Kosmogonie a kosmologie starověkého Egypta. In: SHAFER, Byron E. Náboženství ve starověkém Egyptě : bohové, mýty a náboženská praxe. Neratovice: Verbum, 2009. [Dále jen Lesko (2009)]. ISBN 978-80-903920-1-4. S. 90n.
  6. ↑ a b c d e JANÁK, Jiří. Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta. Praha: Libri, 2005. 220 s. ISBN 80-7277-235-X. S. 133n. [Dále jen Janák (2005)]. 
  7. ↑ a b c d VERNER, Miroslav. Chrám světa : svatyně, kulty a mysteria starého Egypta. Praha: Academia, 2010. 568 s. ISBN 978-80-200-1861-8. S. 162–163. 
  8. ↑ a b c d JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboženství. Díl I. Praha: OIKOYMENH, 2009. 325 s. ISBN 978-80-7298-314-8. S. 102–104. 
  9. ↑ VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 201. [Dále jen Encyklopedie]. 
  10. ↑ a b Janák (2005), str. 23.
  11. ↑ a b PINCH(OVÁ), Geraldine. Magie ve starém Egyptě. Překlad Renata Landgráfová, Hana Navrátilová. Praha: Mladá fronta, 2010. 192 s. ISBN 978-80-204-2056-5. S. 23. 
  12. ↑ a b KREJČÍ, Jaromír; MAGDOLEN, Dušan. Zajímavosti ze země pyramid, aneb 100 nej ze starého Egypta. Praha: Libri, 2005. 414 s. ISBN 80-7277-251-1. S. 124. [Dále jen Zajímavosti]. 
  13. ↑ Zajímavosti, str. 125n.
  14. ↑ Encyklopedie, str. 234.
  15. ↑ ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha: Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 108. [Dále jen Assmann (2002)]. 
  16. ↑ Naydler (1999), str. 54–55.
  17. ↑ a b HELLER, Jan. Starověká náboženství. Praha: Kalich, 1988. 440 s. S. 36. 
  18. ↑ ANTHES, Rudolf. Mytologie ve starém Egyptě. In: KRAMER, Samuel Noah. Mytologie starověku. Praha: Orbis, 1977. Kapitola 1, s. 52.
  19. ↑ Janák (2005), str. 169.
  20. ↑ Hart (2001), str. 27.
  21. ↑ a b FORMAN, Werner; QUIRKE, Stephen. Posmrtný život na Nilu. Překlad Ladislav Bareš. London: Opus Publishing, 1996. 192 s. S. 82. [Dále jen Posmrtný život]. 
  22. ↑ a b Posmrtný život, str. 83.
  23. ↑ Encyklopedie, str. 352.
  24. ↑ Assmann (2002), str. 26, 136n.
  25. ↑ Janák (2005), str. 36.
  26. ↑ Naydler (1999), str. 46.
  27. ↑ Janák (2005), str. 13.
  28. ↑ a b Encyklopedie, str. 349.
  29. ↑ Encyklopedie, str. 280.
  30. ↑ Naydler (1999), str. 57.
  31. ↑ Lesko (2009), str. 92.
  32. ↑ ŽÁBA, Zdeněk. Tesáno do kamene, psáno na papyrus. Praha: Svoboda, 1968. 198 s. S. 167. 
  33. ↑ Encyklopedie, str. 258.
  34. ↑ Assmann (2002), str. 84.
  35. ↑ Naydler (1999), str. 54, 56–57.
  36. ↑ Lesko (2009), str. 102.
  37. ↑ Janák (2005), str. 106.
  38. ↑ BRYAN, Betsy M. Medínit Habu – chrám Ramesse III.. In: WEEKS, Kent R. Údolí králů : hrobky a zádušní chrámy západních Théb. Čestlice: Rebo, 2002. ISBN 80-7234-247-9. S. 97n.
  39. ↑ HAWASS, Zahi. Království faraonů. Překlad Renata Landgráfová, Hana Navrátilová. Praha: Euromedia Group, 2006. 415 s. ISBN 80-242-1727-9. S. 210. 
  40. ↑ a b c d Hart (2001), str. 32.
  41. ↑ a b c Assmann (2002), str. 285.

Literatura editovat

  • HART, George. Egyptské mýty. Překlad Ivo Šmoldas. Praha: Lidové noviny, 2001. 126 s. ISBN 80-7106-223-5. 
  • JANÁK, Jiří. Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta. Praha: Libri, 2005. 220 s. ISBN 80-7277-235-X. 
  • NAYDLER, Jeremy. Chrám kosmu: starověká egyptská zkušenost Posvátného. Překlad Miroslav Krůta. Praha: Volvox Globator, 1999. 301 s. ISBN 80-7207-245-5. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Osmero&oldid=22537358“