Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ustav pomocných věd historických a archivnictví Dr. Otto von Habsburg a jeho proevropský přínos bakalářská diplomová práce Terezie Foltýnová Vedoucí práce: PhDr. Jiřina Stouračová Brno 2014 Prohlašuji, že jsem předkládanou práci vypracovala samostatně s využitím níže uvedené literatury. Současně dávám svolení k tomu, aby tato bakalářská diplomová práce byla umístěna v knihovně Ústavu pomocných věd historických a archivnictví a byla používána ke studijním účelům. V Brně dne: podpis autora práce 2 Chtěla bych vřele poděkovat paní PhDr. Jiřině Stouračové za odborné vedení mé bakalářské diplomové práce, zajejí ochotu, trpělivost a cenné připomínky. Kromě toho bych ráda poděkovala všem, kteří mi byli v průběhu práce jakkoli nápomocni 3 Obsah 1. Úvod 5. 2. Otázka následnictví 6. 3. Ottovi rodiče Karel a Zita 9. 4. Otto svědkem zhroucení 12. 5. Azyl v Eckartsau 17. 6. Švýcarsko druhým exilem 18. 7. Madeira místem tragédie 21. 8. Otto versus Nacismus 25. 9. Anšlus Rakouska 27. 10. Protinacistický boj v exilu 29. 11. Otto versus komunismus 37. 12. Pan Evropa 41. 13. Konec královské hry 46. 14. Závěr 49. 15. Literatura, prameny a internetové zdroj e 50. 16. Přílohy 53. 4 1. Úvod: „Při všem, cojsem dělal po celý svůj dlouhý život, zůstala monarchistická myšlenka podřízena vyšším ideám. Nejprve boji proti totalitnímu nacionálnímu socialismu, pak myšlence sjednocené Evropy. /.../Věřím, že moje práce pro Evropu plně odpovídá tradicím mé rodiny, která byla evropskou rodinou v tom nejryzejším smyslu slova. Život Otty Habsburského zahrnoval všechna dramata evropské historie 20. století. Na jeho počátku to byl pád rakousko-maďarského císařství, kterému jeho rodina vládla přes více než šest století a kterému byl posledním korunním princem. Otto byl svědkem rozpadu starého politickosprávního pořádku již jako malé, ale rozhodně velmi vnímavé dítě, a tyto jeho zážitky v pozdějším věku silně ovlivnily jeho politické snažení a budoucí právnicko-politické zaměření vůbec. Později pomáhal dláždit nové uspořádání států složených z jedenácti národů bývalé Habsburské monarchie. Avšak tyto křehké struktury byly následně smeteny do dvou nových říší, obou diktaturních. Nejdříve Hitlerovy, následovanou říší Stalinovskou. Až pak nakonec, ke konci století, přišlo zhroucení sovětského systému, vznik nové středoevropské demokracie a rozvoj Evropské unie. V tom všem hrál Otto Habsburský významnou roli. Jako duší přesvědčený politik a instinktivní člověk stál u zrodu velkých příležitostí. Někdy se dokonce, ač žijící v exilu, ocitl v samém středu, a to především během vyčerpávajících bojů o svou domovinu v rukou Hitlera. Konečně po svém návratu do poválečné Evropy byl schopen plnit úlohu, která mu měla být předurčena. Dítě, které se na počátku mělo stát dědicem multinárodní evropské říše skončilo jako vedoucí člen multinárodního evropského parlamentu. Stal se jediným zástupcem, který se narodil ještě před první světovou válkou a své proevropské vize sepsal v mnoha svých dílech. V této práci jsem si původně dala za cíl zmapovat především politické snažení Otty Habsbursko-Lotrinského, jakožto pokračovatele monarchistických tradic v období, které se s nimi tolik vylučovalo. Tento člověk mi přišel zajímavý svými názory, které překračovaly jeho 1. Jiří Pernes,,,Poslední Habsburkové: Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu" str. 270.-271 5 dobu, a které se někdy zdály být až vizionářské. Otto, byť Rakušan, též dobře znal české prostředí, a jako jeden z mála poukazoval na hrozbu nadcházejícího komunismu ve střední Evropě. Má pro nás velký význam nejen jako výjimečný politik a velmi vzdělaný člověk, ale především jako pamětník událostí, které vedly k oběma světovým válkám. Při zpracování tohoto témata jsem bohužel narazila na problém zdrojů. Ačkoli jsem měla dokonce možnost mluvit s lidmi, kteří se s Ottou Habsburským setkali osobně, nepodařilo se mi nashromáždit dostatek odborné literatury, která by moji práci podpořila. Rozhodla jsem se tedy rozšířit zvolené téma i o další osoby Habsburského rodu, mající zásadní vliv na události nedávných dějin. Toto téma je pro mě zajímavé zejména díky poválečnému historickému pozadí a utváření zcela nové politiky některých evropských států. Hlavním zdrojem informací mi byla biografická díla pana doktora Gordona Brook Shepherda, anglického historika, žurnalisty, rakouského dopisovatele pro „Daily Telegraphs" za druhé světové války, a především blízkého Ottová přítele. Doktor Shepherd se výrazně zajímal o dějiny Rakouska a jeho knihy „Uncrowned emperor"(Londýn 2003), nebo „The Austrians: a thousand-year odyssey" (Londýn 2009) přispěly do této práce nejvíce. První kapitola má za cíl uvést do děje Františka Josefa L, respektovaného patriarchu, který zašťiťoval své císařské země po neuvěřitelných šedesát osm let, a právě při jeho pohřbu je mladý Otto poprvé představen veřejnosti jako dědic rakousko-uherských zemí. Aby bylo možné porozumět následným událostem, seznámíme se nejprve s historií rodu těsně před Ottovým narozením. Práce tak postihuje časové období od počátku dvacátého století až po století jednadvacáté. 2. Otázka následnictví Bylo to 21. října 1911, kdy starý císař František Josef hýřil, pro něj tolik neobvykle, dobrou náladou. Důvodem byla svatba jeho prasynovce Karla Habsburského s princeznou Zitou, devatenáctiletou dcerou posledního parmského panovníka. Tato událost se odehrávala na zámku Schwarzau, patřícím nevěstině rodině. Údajně nikdy předtím, a nikdy potom, nebyl letitý císař na veřejnosti viděn v tak žoviálni náladě. Tato svatba byla o to větším důvodem k radosti, že během enormní doby svého vládnutí neviděl císař ve své rodině nic, než neúspěšné, nebo znepokojující sňatky. Byly tu hned dva, které mluvily za vše. Prvním byl ženichův vlastní otec Otto, ve vídeňské společnosti pověstný svou atraktivitou a šarmem, avšak později veřejností 6 kritizován spíše pro svoji zhýralost a zkaženost. Otto se velmi brzy odloučil od své mírné manželky, princezny Marie Josefy Saské, a sklouzl do víru požitkářství, které mu přineslo brzkou smrt v jeho ani ne čtyřiceti letech. Takto přišla monarchie o jednoho z budoucích panovníků. Hned druhým příkladem byl Ottův mladší bratr Ferdinand, kterého nikdo a nic nedokázalo odradit od svatby s Bertou Czuber, dcery vídeňského univerzitního profesora. Pro císaře byla věc sňatku arcivévody s pouhou „fráulein" naprosto nepřípustnou a Ferdinanda I. spolu se svojí ženou bylo třeba okamžitě odsunout z dosahu pozornosti. Po postupném zbavení titulů, vojenských hodností a všech příjmů zbavil František Josef svého nejmladšího synovce identity nadobro. Roku 1912 bylo jeho jméno odstraněno z císařské rodiny a Ferdinand se stal Habsburskou ne-osobou. Netřeba dodávat, že Ferdinand již ve Vídni nadále nepobýval, což byl ostatně panovníkův záměr. Nakonec roku 1915 Ferdinand umírá po letech kočování se svou milovanou „Milly" ve věku čtyřiceti sedmi let a je pohřben v Mnichově pod občanským jménem "Herr Burg". Ferdinand se tak až do svého konce držel alespoň poloviny císařského jména. Ani sňatek samotného císaře Františka Josefa v roce 1853, nebyl nej skvělejším příkladem. Vztah císaře Františka Josefa s teprve šestnáctiletou Bavorsku princeznou Elizabeth, do které se na první pohled zamiloval, vypadal zpočátku jako pohádková romance. Avšak manželství se bohužel postupně zbavilo iluzí a neklidná až neurotická „Sisi" se sama začala toulat po Evropě, hledajíce zábavu a náplň života, kterou ve Vídni po manželově boku nenacházela. Císařovninu upadajícímu stavu nejvíce přispěla tragédie jejich jediného syna. Korunní princ Rudolf byl údajně muž živé, ač velmi citlivé, někdy až bojácné mysli, ale i důstojného zevnějšku, šarmantního vystupování a vroucí víry v Habsburské ideje. To vše byly slibné kvality právoplatného dědice trůnu, avšak nikdo nečekal, že arcivévoda Rudolf 30. ledna 1889 spáchá sebevraždu i se svou sedmnáctiletou milenkou, Marií Vetserovou v lovecké chatě v Mayerlingu . Následujícím, ale zdaleka ne posledním příkladem z císařovy rodinné galerie manželských dramat pak byla tvrdohlavost Františka Ferdinanda, který se stal po Rudolfově smrti druhým nástupcem trůnu. Arcivévoda byl toho času již ve věku čtyřiceti let a bylo na čase, aby se usadil. Jeho povaha to však přespříliš neusnadňovala, neboť byl znám jako panovačný, změkčilý, netrpělivý a zcela bez humoru. Na druhou stranu sdílel Rudolfův osud budoucího monarchy a narozdíl od něj měl vůli, když nadešel čas, chopit se příležitosti a udělat něco pro budoucnost monarchie. Je potřeba zmínit, že starý císař k tomuto synovci nikdy nechoval přílišnou náklonnost, především pro protichůdný způsob uvažování. Nástupce trůnu se tehdy nenacházel, co se týče výběru vhodné nevěsty, v lehké situaci, 7 neboť vhodných adeptek bylo toho času v Evropě velmi málo. Musela to být princezna z vládnoucího, nebo alespoň formálně vládnoucího katolického rodu a většina kandidátek byla pro budoucího císaře příliš prostá, nebo příliš mladá. Až v době, kdy se století blížilo ke konci, přišly záhy po sobě hned dva otřesy. První bylo podivné úmrtí bezprostředního dědice trůnu, císařova mladšího bratra a otce Frantška Ferdinanda, arcivévody Karla Ludvíka. Tento muž neměl ve skutečnosti žádný zájem na císařské koruně. Karel Ludvík byl výjimečně ctihodný a zbožný muž a byla to právě jeho zbožnosti, která mu přivodila smrt. Na jaře roku 1896, na své pouti do Svaté země se zkusil přes protesty svého lékaře, napít z posvátné řeky Jordán a v květnu téhož roku tento třiašedesátiletý monarcha zemřel na tyfus. Atak se stalo, že byl František Ferdinand roku 1898 řádně prohlášen za nového právoplatného dědice. Jeho následovní civí bylo ale příštího roku ohroženo, když na veřejnost pronikly informace o jeho tajné romanci. Poslední čtyři roky byl arcivévoda hluboce zamilovaný do dvorní dámy jeho sestřenice, arcivévodkyně Isabelly z Croy, Žofie Chotkové. Tato dáma pocházela z rodu Chotků z Chotkova a Vojnína, starobylé ušlechtilé rodiny, jež náležela do panského stavu od roku 1556. Povýšena do českého hraběcího stavu byla v roce 1723 a do říšského hned o dvacet let později. Žofiin otec byl diplomat, který pracoval pro císaře jako vyslanec v Bruselu, kde tak trochu paradoxně napomohl neslavnému sňatku princezny Štefánie a korunního prince Rudolfa. Její matka byla hraběnka Kinská, pocházející z vysoce respektovaného rodu, který byl znám jako jeden z nej distingovanějších vůbec, a od roku 1883 dokonce v široké veřejnosti proslaven díky Velkému národnímu dostihu v Anglii, ve kterém získal hrabě Kinský vítězný pohár. Nicméně nic z velikosti rodů, ze kterých Žofiini rodiče pocházeli nezměnilo fakt, že ačkoli byla krev Chotků nepopiratelně vznešená, rod byl pro následníka trůnu stavovsky nerovný a jednoduše nepatřil do seznamu rodin vhodných pro vládnoucí dynastii. František Ferdinand našel ženu, kterou tak marně hledal mezi evropskými hraběcími adeptkami. Jeho „Sopherl" byla vyspělá mladá dáma (pravděpodobně sedmadvacetiletá, když se do ní zamiloval) a její povaha byla stejně tak přitažlivá jako její zevnějšek, neboť z ní vyzařoval blahodárný klid, a ten, jak se arcikníže domníval, potřeboval k tlumení jeho vlastního výbušného temperamentu. Celou situaci však bylo na podzim roku 1899 potřeba rozsoudit. Arcivévoda se domáhal obojího, nevěsty i trůnu, avšak císař rezolutně stanovil, že si musí vybrat. Ferdinandova síla spočívala, nejen v jeho obrněné zatvrzelosti, ale i ve vážnosti situace. Narozdíl od Ferdinanda I. se nejednalo o arcivévodu mimo přímou linii, který by mohl být klidně 8 „zameten", nýbrž šlo o přímého následníka trůnu dualistické monarchie. Jestliže se ted neměla monarchie rozpadnout, muselo se najít řešení. Celá tato kapitola skončila 28. června 1900 obřadem na radě Tajné komory, v síni, kde z trůnu před více jak půlstoletím četl nově korunovaný, teprve osmnáctiletý, František Josef svůj první projev. Nyní však mluvil jako hlava rozdělené rodiny. ,Js4ůj synovec", jak pravil, „se rozhodl uposlechnout volání svého srdce v touze oženit se s hraběnkou Žofií Chotkovou. Byl mu dán souhlas, ale protože je hraběnka ze sice vznešeného, avšak postavením nerovného rodu, sňatek musí být prohlášen za morganatický a ani ji, ani jejímu muži nebudou připsána žádná práva, takjako by tomu bylo v případě rovného sňatku"2 . František Ferdinand přísahal nad Biblí v rukou arcibiskupa Gruschy a poté podepsal písemné zřeknutí se práv v obou jazycích monarchie.3 Přísahy se taktéž zúčastnili ministerští předsedové. To se přihodilo poprvé v celé historii dynastie, že by dal dědic habsburské koruny přednost neurozené manželce. Celého obřadu se dále zúčastnili hlavní ministři, soudní představitelé, provinční guvernéři z každé říšské provincie a všichni již dospělí arcivévodové z celé liniedohromady jich bylo patnáct. 3. Ottovi rodiče Karel a Zita Nyní, o jedenáct let později se Ferdinand a Žofie objevili mezi hosty ve Schwarzau, aby byli svědky svatby tolik kontrastující té jejich vlastní, pořádané na českém hradu Zákupy, již se všech patnáct arcivévodů odmítlo zúčastnit, a při které ženichův svědek4 nekráčel po jeho pravici, avšak dalece za ním. Ale zpět k novomanželům Karlovi a Zitě ve Schwarzau: zvláštností je, že tento pár sdílel některé ze svých předků. Zitin otec, vévoda Robert, vládl svého času parmskému vévodství dokud nebyl sesazen během „Risorgimenta" půlstoletí zpět, a který pocházel z linie Ludvíka IV, Slunečního krále. Parmští (nebo také Farnese) byli vlivná šlechtická italská rodina, z jejíchž řad vyšel mj. také papež Pavel III., hlava církve v šestnáctém století, známý především díky uvržení Jindřicha XVI do klatby. Mezi touto rodinou a španělskou větví Habsburků se již odehrálo 2. Gordon Brook Shepherd, „UncrownedEmperor, The Life and Times of Otto von Habsburg", str. 17.-18. 3. Účast maďarska na této smlouvě bylo obzvláště důležitá, neboť starobylé maďarské právo nerovné panovnické sňatky povolovalo, a tak mohla být Žofie teoreticky přijata jako maďarská královna, zatímco by nikdy nebyla císařovnou habsburské monarchie 4. Hrabě Albert Nostitz-Rieneck, v té době komoří a podmaršálek. 9 několik sňatků, což oba dva novomanžele v minulosti několikrát rodově propojilo. Mimoto Zitina matka princezna Marie Antonie Braganza pocházela z královské portugalské rodiny, což z teprve devatenáctileté Zity dělalo vhodnou partii pro sňatek s císařským arcivévodou. Tato rodina navzdory velkému bohatství velmi soucítila s chudými, většinu svého času zasvětila dobročinnosti a důsledně dbala na výchovu děti v hluboce věřícím duchu. Bylo zde zvykem hovořit až šesti jazyky, každý den jiným. Karel Habsburský a Zita byli typickým příkladem lásky z dětství. Díky častým návštěvám mezi Wartholz a Schwarzau, nacházejících se v těsně blízkosti v Dolním Rakousku, se tento pár setkával již od útlého věku. Když byl osmnáctiletý Karel umístěn v Kostelci pro období jeho první vojenské služby, skromně se usadil v jeho dvou pokojové části kasáren jako každý další poručík Sedmého dragounského pluku, a tuto jemu tolik vlastní skromnost si ponechal po celý život. Právě díky tomuto vojenskému umístění se mladý pár po letech opět setkal a to při Karlově návštěvě své tety, arcivévodkyně Marie Terezie ve Františkových lázních. Zita Parmská, narozdíl od svého partnera, vždy měla temperament rozeného vůdce a jejím oblíbeným úslovím bylo: „Nicht geschossen ist auch gefehlť5 Císařský pár často trávil celé noci diskuzemi, jak co nejefektivněji zdolávat nástrahy liberalismu, nacionalismu, i demokracie a jak vést monarchii v křesťanském duchu dle jejich nej lepšího svědomí. Královnin podíl na státních záležitostech nebyl v té době vůbec obvyklý a vyvolával nenávistné osočování Zity z nežádoucího ovlivňování manžela. Zita později, v době Karlovy vlády, obecně nebývala v povědomí veřejnosti velmi oblíbenou postavou, nejen pro její významnou politickou roli6 , ale i pro její původ ze země Rakousku nepřátelské. Část následujícího roku strávil Karel Habsburský umístěn v Kolomyji, na neatraktivní vojenské stanici východní Haliče, kde se Habsburská monarchie dotýkala Ruského císařství. Na počátku listopadu, zrovna když se zotavoval z těžkého pádu z koně, mu však byla udělena nová hodnost i s novým regimentem sídlícím přímo v hlavním městě. Mimo to mu byl k dispozici přidělen malý Hetzendorffský palác, ležící blízko Schônbrunnu, jako jeho vídeňská rezidence. Důvod pro toto přemístění se ukázal o tři týdny později. Dvacátého listopadu 1912 se ve Schwarzau narodilo Karlovi a Zitě první dítě, zdravý chlapeček. Pět dní na to byl malý princ pojmenován přemírou jmen pocházejících z Habsburkých, Bourbon-Parmských, Braganzských a Saských předků: Franz Josef, Otto, Robert, Maria Antonia, Karl Maxmilián, Heinrich, Sixtus Xavier, Felix, Renatus, Ludwig, Gaetus, Pius a Ignatius. 5. „ / nevystřelením můžeš minout. " 6. Císařovna si dokonce přála být diskrétně přítomna audiencím s ministerským předsedou, nebo vojenským poradám a obzvláště se zajímala o sociální politiku. 10 Stařičký císař tak měl nemalý počet nástupců zabezpečujících budoucnost monarchie: jeho problematický synovec František Ferdinand, prasynovec Karel, a nyní i tento nově narozený chlapec. Noviny „Neue Freie Presse " toto komentovaly takto: „Nově narozené dítě pravděpodobně ponese osud tohoto státu, jakožto jeho císař, až vposledním čtvrtletí tohoto století. Doufejme tedy, že ovzduší té doby pro něj bude poklidnější, než-li turbulentní časy jeho narození."7 První šok, atentát na Františka Ferdinanda a jeho ženu v Sarajevu 26. června 1914, přišel sotva osmnáct měsíců po Ottově narození. Zpráva zastihla jeho rodiče v zahradách vily Wartholz zrovna v čase oběda. Pár si povšimnul prodlevy mezi hlavními jídly a s dalším chodem dorazil telegram podepsaný jménem "Rumerskirch". Baron Rumerskirch zastával úřad rotmistra a toho rána sděloval vraždu nástupce trůnu i s jeho chotí, vévodkyní z Hohenbergu. Střílející atentátník byl bělehradský student a aktivista Gavrilo Princip patřící ke skupině fanatické srbské mládeže o šesti členech8 , která přísahala zavraždit arciknížete, který představoval symbol habsburské tyranie. K vraždě tohoto páru, a později smrti milionů dalších, stačily pouhé dvě kulky. Pár podlehl následkům zranění jen pár minut po sobě, asi čtvrthodinu od obou výstřelů. Rumerskirch okamžitě vyslal telegram, nejdříve císaři, a následně novému dědici trůnu. Karlův strýc nebyl ani padesátník a těšil se dobré kondici. Za předpokladu udržení monarchie mohl vládnout až do pozdních třicátých let dvacátého století, kdy nadešel její převrat. Nyní byl však na řadě Karel, netušící dědictví země jen krok stojící od vypuknutí války. Následujících šest týdnů vedlo Vídeň společně s dalšími hlavními městy Evropy do konfliktu, ke kterému nejvíce přispěla právě unáhlenost a špatný úsudek monarchie. V tomto zmatku však zůstal zámek Wartholz poněkud izolován a Karel pozbyl během tohoto kritického července jakékoliv informovanosti. Skoro to vypadalo, jako by starý císař chtěl svého nástupce ušetřit jakékoliv viny, neboť dobře věděl, že Karel by s vyhlášením války nikdy nesouhlasil. Tak tomu bylo i prvního srpna, kdy byli Karel se Zitou povoláni k morálku posilující cestě do Maďarska. V době jejich návratu do Vídně již padl starý pořádek a Karel tak neměl nej menší podíl na spuštění války, kterou byl předurčen ukončit. Jeho nástup proběhl uprostřed válečného konfliktu, který se táhl po čtyři roky. V listopadu 1916 Františku Josefovi počaly značně ubývat síly poznamenané zátěži probíhající války. Nejdříve na něj udeřila bronchitída, 7. Výtisk z 20. 11. 1912. 8. Kromě toho vyzbrojené a trénované Černou rukou-teroristickým spolkem sdružujícím mezi svými členy i mnoho vysloužilých srbských důstojníků. 11 poté zápal plic. Stařičký císař se svým podlomeným zdravím bojoval po čtrnáct dní, kdy všechen volný čas trávil navzdory vysokým horečkám, se stohy dokumentů a perem v ruce. Karel a Zita měli možnost s císařem mluvit ještě pár hodin před jehosmrtí. Až pak náhle k večeru 21. listopadu, pár minut před devátou, přišel náhlý kolaps. František Josef byl nyní po šedesáti osmi letech vlády mrtev, nový císař měl 24 let, nový korunní princ přesně čtyři a od této chvíle začíná Ottová úloha v budoucnosti Evropy. 4. Otto svědkem zhroucení Otto se jako malé dítě poprvé zapsal do povědomí veřejnosti na císařském pohřbu, kdy kráčel Vídeňskými ulicemi ve smutečním průvodu od katedrály svatého Štěpána ke kapucínské hrobce. Ořad s odehrával odpoledne 21. listopadu 1916 a sám Otto tuto vzpomínku komentuje jako velmi mlhavou, vyjasňující se až mnoho let poté, kdy kráčel onou ulicí znovu. O měsíc později sledoval Otto korunovaci svých rodičů v katedrále svatého Matěje Korvína v Budapešti. Karel Habsburský a Zita Bourbonsko-Parmská byli korunováni králem a královnou Maďarska. Byl to právě obávaný maďarský ministerský předseda, kníže Stefan Tisza, který Karla ihned po vídeňském pohřbu přesvědčil, aby se korunovace uskutečnila ještě před koncem roku. Tomu se dostálo vskutku na poslední chvíli, korunovace proběhla 30. prosince 1916. „ Ve Vídni jsem byl vždy součástí řízení, avšak v Budapešti jsem byl pouhý pozorovatel. Do kostelajsem přicestoval odděleně, a celou korunovacijsem pozoroval z balkónu. Pamatuji si, že mezi zejména zasáhl kníže Tisza, který byl, jako všichni maďarští kalvíni, oblečen v celočerném hávu. Tvořil tak kontrast k barevnými róbám přítomné katolické šlechty. "9 Pro dítě i rodiče tato korunovace vytvořila pevného pouto s maďarským národem, bližším, než s kterýmkoliv ze třinácti národů monarchie, které trvalo po celý život. Celá rodina ještě téhož večera odcestovala zpět do Vídně, protože stávající problémy nesnesly odkladu. Celá situace se z vážné stala na zoufalou hned v období prvních dvou let Karlovy vlády. Otto a jeho sourozenci, narození po něm, zůstávali během panování svých rodičů až do poslední chvíle chráněni před válečnými dramaty a utrpením a nezaznamenali ani náhlý sestup z přepychu do chudoby, neboť Ottovi rodiče byli vždy vyznavači skromného, pokorného životního stylu. Ať již v dobách míru, či války. Samozřejmě luxusní státní apartmány Hofburských a Schônbrunnských 9. Gordon Brook Shepherd, „ Uncrowned Emperor, The Life and Times of Otto von Habsburg ", str. 28.-29. 12 paláců byly ponechány, a v případě potřeby využívány, i během válečných let, avšak pro Ottu, a ostatní děti byla domovem vila Wartholz a byly to právě její rozsáhlé zahrady, z nichž mladičký nástupce trůnu pozoroval válku. Karel tušil předzvěst katastrofy již uprostřed léta roku 1918. Vojenská porážka se rýsovala výrazněji než kdy předtím, a to by, jak Karel věděl od samotného počátku, přineslo totální zánik monarchie. Německá ofenzíva zahájena na jaře s vidinou konečného vítězství na klíčové západní frontě byla nyní rozhodně zahnána a 192 německých divizí bylo donuceno k ústupu. Východní fronta „zaspávala" již od března, kdy Německo s Rakouskem podepsali separátní mír s Ruskem, avšak hrozba Leninova režimu, které se Karel vždy obával, rostla každým dnem.10 Zpráva o masakru cara Mikuláše s celou rodinou v Jekatěrinburgu sedmnáctého července otřásla všemi suverenitami. Pro Habsburskou monarchii se však tato hrozba zdála nej akutnější. Vir, před kterým Karel nadarmo varoval, nyní pracoval i mezi jeho vlastními vojsky. Váleční zajatci vracející se po mírové smlouvě z Ruska zpět domů si sebou přinášeli značný revolucionářský zápal, a kdekoliv byl blízký kontakt s bolševiky na východní frontě, slovanští vojáci monarchie byli porážení tisíci jejich protiválečných bratrů. Pro císaře Karla byl politický výhled taktéž černý. Během léta se Československá národní rada, zdaleka nej efektivnější exilová skupina bojující za nezávislost sídlící v Paříži, rozdělila na pro-carskou a pro-Masarykovskou část. Československý odboj se přeměnil na Československé legie (nejdříve v Rusku, poté i ve Francii) a po boku Dohody porazil rakousko-uherskou armádu u Zborová a později se vyznamenal porážkou Němců v bitvě u Bachmače. Po září 1918 zůstala dualistická monarchie neuznána. Stále však zbývala poslední naděje na záchranu koruny, a tou byl prezident Wilson. Karel se uchýlil k žádosti o nastolení příměří přímo na Bílý dům, svým německým spojencům navzdory. I přes všechna Karlova gesta nezávislosti a zoufalé osobní snahy odpoutat se od Berlína11 , končila monarchie válku pod německým diktátem. V každém případě bylo již jasné, že Spolek zvítězit nemůže. První se z této, kdysi impozantní koalice oddělil Ferdinand I. Bulharský. On samotný ztrátou nebyl, avšak Bulharsko ano. Navzdory své skromné velikosti a pochybné věrnosti formoval územní most k Turecku, čtvrtému členu spolku, a to bylo nyní odříznuto. Najednou se začali na denním pořádku objevovat vojáci rakousko-uherských válečných front překračující hranice. Dokonce mizely celé jednotky a tak rozsáhlý typ dezerce byl pro monarchii něco zcela nového. Celá císařská rodina se od počátku října usadila v Schônbrunnu, letním barokním zámku 10. Karel se v roce 1917 pokusil odradit německé vrchní velitelství od ponechání Lenina proniknout zpět ze švýcarského exilu do Ruska, aby tak, bohužel neúspěšné, zabránil přivedení celé země do anarchie. 11. Zveřejnění tajných Karlových jednání ve snaze dosáhnout mírové dohody známé jako Sixtova aféra. 13 arcivévodkyně Marie Terezie. Palác, který byl vystavěn jako rekreační sídlo, se nyní stal pochmurným císařským bunkrem. Posledním Karlovým činem na politické scéně a zároveň posledním pokusem o zachování monarchie bylo vydání Národního manifestu 16. října 1918 v Schônbrunnu. Karel v něm prohlašoval, že by se Rakousko mělo přeměnit na federální stát (vázán přísahou zachování integrity zemí Svatoštěpánské koruny nechtěl Karel toto prohlášení vztáhnout i na Uhry), a každá národnostní složka byla vyzvána k založení vlastní národní rady a realizování svých návrhů transformace pod celkovým dohledem koruny. To byl koncept, který rýsoval již zpočátku vlády, avšak během války ho považoval za nemožný uskutečnění. Nyní, po šoku z přeběhnutí Bulharska a postupného odklonu dalších Slovanů, neměl na výběr. V manifestu dále zprošťuje povinnosti věrnosti své poradce, spolupracovníky a vládní představitele, což někteří dodnes považují za oficiální abdikaci, ačkoli o ní není v manifestu jediná zmínka. Západní mocnosti tento krok ignorovaly, narozdíl od „domácích" rakouských Slovanů, kteří se výzvy chopili pod dojmem, že stejně není co ztratit. Jedni po druhých-Ceši, Chorvati, Slovinci a Poláci začali budovat nezávislé vlády, nad kterými Koruna již více neměla autority. Věci se počaly hýbat dokonce i ve Vídni. Zde se z německo-rakouského prozatímního národního shromáždění utvořily tři hlavní strany. V této rané chvíli byly pro vytvoření republiky pouze sociální demokraté, zbytek dával přednost spojení s německým severem. Císařské děti byly do této doby drženy od chaosu jak nejdále to jen šlo. S koncem října začali Karel se Zitou myslet na bezpečí rodiny a 23. října společně opustili Schônbrunn v konvoji aut směr k Budapešťi. Tam se usídlili v rezidenci Gôdôllô, v roztomilém barokním hradu na samém okraji hlavního města, který býval oblíbeným útočištěm císařovny Alžběty. První tři dny strávil Karel hledáním nového ministerského předsedy, který by byl připraven převést maďarskou vládu z dosavadního královského pořádku do nově budované republiky. Téměř všichni kandidáti, čtyřicetitříletého knížete Michaela Károlyiho, radikálního populistického reformátora, nevyjímaje. Tento zpočátku Karlem obávaný muž byl nakonec jmenován do funkce a o čtrnáct dní později se stal prezidentem maďarské první národní republiky. Tři měsíce na to byl komunisty připraven o moc. Karel si nemohl dovolit v Maďarsku zůstat natolik dlouho, aby se sám postaral o nastalou situaci, neboť musel čelit poslednímu kolapsu monarchie, který vypukl na italské frontě, kde právě ztroskotala rakousko-uherská ofenzíva. Královský pár se okamžitě vydal do Vídně 14 a děti prozatím ponechal v Gôdôllô. Toto rozhodnutí bylo poněkud riskantní, ale mělo svoje opodstatnění. Kdyby celá královská rodina uprchla z Maďarska a nebyla v přímém ohrožení, bylo by to pokládáno za opuštění země a lidu, k němuž je vázala královská povinnost. Přítomnost děti tak byla určitou formou záruky, a navíc v této době krize na rakouské severní frontě byla garance bezpečí ještě nejistější než v Budapešti. Nakonec děti byly ponechány v dobrých rukou vídeňské dvorní dámy kněžny Thérěse Korff-Schmising-Kerssenbrock (která královskému páru sloužil neuvěřitelných padesát pět let, včetně doby jeho exilu) a prince Reného, jednoho ze Zitiných bratrů sloužícího v rakouské armádě. Jak Otto popisuje, všechny děti byly natolik zvyklé odjezdů a návratů svých rodičů v době války, že ani tohoto večera 26. října se ničemu nepodivovaly. Opětovné setkání celé rodiny přišlo dříve, než se očekávalo, a za zcela neplánovaných podmínek. Na konci měsíce zabral rozvášněný dav, podporovaný Károlyim a jeho spoluradikály ulice Budapešti a zavraždil nenáviděného bývalého prezidenta Istvána Tiszu. Královské děti tu již nebyly v bezpečí, neboť je už více neochraňovala královská koruna. Otto si navždy zapamatoval tento noční úprk 31. října: „Můj strýc René následoval náš konvoj v autě plně naloženém plechovkami oleje. Jeho plán bylo zapálit silnici, aby tak blokovaljednotku takzvané Rudé gardy, která by nás pronásledovala. Doopravdyjsme ale v klidu, s nikým v patách, dosáhli Bratislavy, kde vládl stejný mír, jako tehdy, když jsme se sem doplavili z Eckartsau v létě. "12 Rudá garda vtrhla do Gôdôllô pár hodin po útěku a část královské rodiny tak minula jen těsně. Po shledání dětí s Karlem a Zitou zbývalo dynastii posledních deset dní života. Během týdne rakousko-uherské ofenzívy podél řeky Piavy bylo Italy zajato kolem 100 000 vojáků a mnozí další, především Češi, Slováci, Poláci, Slovinci a Maďaři, se dali na útěk domů, do zemí již spravovaných vlastními vládami. Náhlý ústup rakouské armády 3. listopadu a podepsání příměří měl znamenat zastavení palby, avšak Italové ještě během dalších dvaceti čtyř hodin zajali na 200 000 demoralizovaných, a většinou již odzbrojených vojáků, což je známo jako takzvané "Vítězství Vittoria Venetta". Chyba se stala někde mezi rakouským vyjednávacím týmem v Itálii a italským válečným ministrem ve Vídni, a tato chybná komunikace nikdy nebyla zcela vyjasněna. 12. Gordon Brook Shepherd, „ Uncrowned Emperor, The Life and Times of Otto von Habsburg ", str. 36.-37. 15 Schônbrunn se během tohoto prvního listopadového týdne postupně vyprázdnil. Nejen soudní představitelé a zaměstnanci, ale i vojenské gardy se rozhodli opustit sídlo v co nej kratším čase. Když se 9. listopadu německá říše transformovala na republiku a její bývalý nejvyšší vojevůdce byl vyhnán do exilu, přišla řada i na Vídeň. Národní shromáždění dokonce přijalo telegram z kanceláře prezidenta Wilsona gratulující k "zbavení se břemena Rakousko-uherského císařství". V zámku ovšem k lynčování rozvášněným davem nedošlo, snad jakoby se nad palácem stále vznášel respekt z doby Františka Josefa. Reprezentanti socialistické strany, kteří na abdikaci tlačili, byli postupně přijímání k audiencím a Karel I. podepsal prohlášení o zřeknutí se všech zásahů do státního pořádku dva dny po událostech v Německu, 11. listopadu ráno, za přítomnosti dvou svých ministrů. Toto gesto však nemělo znamenat formální abdikaci, proti které se především stavěla císařovna Zita. Podmínky prohlášení byly sjednány během hektických čtyřiceti osmi hodin střídavého jednání mezi státní vládou rodící se republiky a zmírajícím císařským kabinetem. Otto uvádí, že poslední večer před opuštěním paláce mu a jeho sestře Adelhaid rodiče popravdě vylíčili události posledních dní a oznámili jim, že musí kvůli rodící se revoluci Vídeň opustit. Celá rodina se v Schônbrunnské kapli krátce pomodlila za budoucí návrat, a pak vyčkala příjezdu aut která je měla odvézt do bezpečí. Místem, kde se rodina měla usadit, byl lovecký zámek Eckartsau na dolnorakouském Moravském poli. Tento zámek byl vybrán proto, jelikož byl soukromým habsburským majetkem, a nemohl tak být zkonfiskován jako Schônbrunn a jiné nemovitosti, což byl hlavní důvod Karlovy a Zitiny volby. Švýcarští ministři, reprezentující všechny neutrální vídeňské mise, nabídli královské rodině plnou ochranu a bezpečný převoz do zahraničí, a tak se konvoj aut vydal pozdě v noci a ve vší tajnosti na cestu do nového domova. Otto se vměstnal do prvního auta se svými rodiči, následován vozy se svými sourozenci. O mnoho let později dodává, že jeho rodiče nejednou mluvili o „úplném opuštění nejbližšími", ať už spolupracovníky, či rodinou, neboť nikdo z mnohých habsburských arcivévodů se v posledních kritických týdnech v Schônbrunnu ani neukázal. Co se týče moci, byl Karel nyní jen o trošku více, než zchudlý zeman, avšak jeho bývalá monarchie bez něj nemohla udělat krok vpřed. Dne 13. listopadu, den po vyhlášení "Německého Rakouska", přijal Karel maďarské delegáty k projednání budoucnosti Svatoštěpánské koruny a možné abdikace. Ironií je, že toto jednání bylo vedeno stejným arcibiskupem, který tuto korunu 16 Karlovi při korunovaci před dvěma lety nasadil.13 Karel podepsal krátké, třívěté prohlášení o vzdání se všech práv účasti na aktuálních státních záležitostech (opět ovšem bez jediné zmínky o abdikaci) a korunu si jednoduše posadil z hlavy na klín.1 4 5. Azyl v Eckartsau V Eckartsau prozatím vládlo víceméně bezpečné ovzduší. Zita kladla důraz na vzdělání Otty a jeho sourozenců, a ti dostávali rutinní hodiny již od brzkého rána. Větším nebezpečím než Rudá garda byla v těchto zimních měsících epidemie Španělské chřipky15 , kterou se nakazily všechny královské děti, nejhůře však to nej mladší, sotva osmnáctiměsíční Karel Ludvík. Co se týče Karla, stále pomáhal s administrativou jeho „dvora" a příležitostně udílel audience návštěvníkům, dokud v půli prosince sám nepodlehl náhlému chřipkovému záchvatu. Otto uvádí, že s nimi jeho otec navzdory nemoci oslavil Štědrý den, byť zcela zesláblý, a bezprostředně po rozbalení drobných dárků se opět vzdálil zpět do postele. Jídlo v této době bylo v Eckartsau nedostatkovým zbožím, avšak rodině stěžoval život především nedostatek paliva, mýdla a hygienických potřeb. Elektřina bývala většinu času vypnutá a zápalky k zapálení svícnů byly ještě vzácnější jak svíčky samotné. Jediné, čeho bylo v zámku dostatek, bylo i přes Karlovu abstinenci víno. První lednový týden navštívil neočekávaně Eckartsau Karl Renner16 , vůdce Rakouské Sociálně demokratické strany a nej prominentnější figura nově deklarované republiky „Německého Rakouska", aby přesvědčil rodinu k opuštění země „z jejího vlastního rozhodnutí", což Karel rázně zamítnul. Nebezpečí od revolucionářů se ovšem zvětšovalo a dovážky jídla z Vídně chodily jen velmi nepravidelně. Situace začínala být neutěšená. V půli února, náhodou zrovna v den prvních republikánských voleb17 Eckartsau překvapil pár neočekávaných motorových vozidel, ze kterých vystoupili dva angličtí důstojníci18 hlásící se ke službě ochrany a královské rodiny. Tímto gestem byla podaná ruka anglického krále Jiřího V , který měl v živé paměti osud cara Mikuláše a chtěl zabránit tomu, aby se z Eckartsau stal „druhý Jekatěrinburg". 13. Kardinál arcibiskup Ostřihomský Jánoš Csernoch. 14. Gordon Brook Shepherd, „ UncrownedEmperor, The Life and Times of Otto von Habsburg ", str. 43. 15. Která v Evropě vzala přes dvacet milionů životů-více, než válka samotná. 16. Který, dříve císařský zaměstnanec hladce přešel k byrokracii, později podpořil Hitlerovo zabrání republiky a stejně tak neměl nejmenší problém s podporou sovětského svazu. 17. 16.2. 1919, ve kterých zvítězila Sociálně demokratická strana 72 křesel z celkových 170 křesel. 18. Prvním byl poručík Sir Thomas Cunninghame, hlava britské vojenské mise ve Vídni. Druhý byl poručík Summerhayes z oddílu Královské armádní zdravotní služby. 17 Rozkaz důstojníkům zněl jasně: „Okamžitě se dostavit do Eckartsau a poskytnout císaři s císařovnou morální podporu britské vlády." Spolu s ním dorazily do paláce nákladní vozy až po okraj naloženy zásobami potravin pro celou domácnost. Čtvrtého března byl sestaven parlament a vláda se zformovala o deset dní později, s největší stranou, Sociálními demokraty v čele. Karel Renner byl ustanoven kancléřem. V ten samý den dostala britská vojenská mise ve Vídni rozkaz „zařídit vystěhování císaře z Rakouska bez nej menší prodlevy ". Jeho odjezdu mělo být „dosaženo všemi možnými prostředky". S novou vládou byly nastoleny nové politické vztahy a král Jiří byl silně zrazován od jakékoliv vojenské podpory císaři. Karlovi bylo uloženo ultimátum. Buď se vzdá všech práv a zůstane se svojí rodinou jako soukromý občan v Rakousku (nehledě na fakt, že Karel se svých práv již vzdal v Národním manifestu); odmítne a nechá se exilovat; a nebo nakonec vyhrůžka internace, jestliže odmítne obojí, abdikaci i exil. Naštěstí britský vyslanec, kterému byl udělen onen rozkaz „poskytnout císaři morální podporu", a který s rodinou nadále setrvával na vlastní zodpovědnost (a nikdy ve své loajalitě nepovolil) vyjednal s Rennerem (a to nejen díky svým výborným diplomatickým schopnostem, ale především díky malé lsti, když kancléři předložil direktivní telegram z britské ambasády, který sám načrtl několik hodin před tím a který nikdy poslán doopravdy nebyl) pro Karla důstojné opuštění Rakouska bez jakýchkoliv podmínek a s ponecháním císařských titulů. Ještě ten večer si královští rodiče zavolali sedmiletého Ottu a jeho sourozence a následujícího dne, 23. března 1919 se vydali na dvacetidvou hodinovou cestu do Švýcarska. Otto vzpomíná, že nejvíce byl z celé cesty fascinován Tyrolskýmy vrchy a jeho otec mu vyjmenovával jména a výšky jedné hory po druhé. To bylo poprvé, kdy je Otto spatřil a uběhlo téměř půlstoletí, než je uviděl znovu. 6. Švýcarsko druhým exilem Když celá rodina poprvé vstoupila na švýcarskou půdu, na vlakovém nádraží v městě Buchsi, bylo to pro Ottu zcela poprvé, co opustil svoji vlast. Po přivítání prezidentskou delegací dle předepsaného protokolu se všichni vydali na zámek Wartegg u Rorschachu na březích Bodamského jezera. Parmové tuto nemovitost koupili v roce 1860 jako bezpečné útočiště na neutrální půdě v době otřesů Risorgimenta. Abyly to právě jejich příbuzní a děti, především princ Sixtus a Xavier, kdo půlstoletí poté vítali příjezd císařské rodiny. Takto se setkali Habsburkové, Bourboni a Braganzové, všechny tři velké rody zbaveny trůnu. 18 Na tomto místě nemohla rodina setrvat déle, protože byl zámek pro rodinu i s celým služebnictvem, poradci a učiteli přespříliš malý, a co více, švýcarské autority si přály držet Karla dále od západu. Najít vhodnou alternativu trvalo přes dva měsíce, až se ke konci května rodina konečně přestěhovala do Pranginsu poblíž Nyonu na Ženevském jezeře. Hrad byl proporčně zcela ideální. Císařská rodina i se zbytkem Karlova dvora19 setrvávala v přízemí i s oblíbeným psem Gusslem, zatímco zbytek zámku byl osídlen domácími zaměstnanci a provizorně zřízenou kanceláří. Toto období bylo pro Ottu obzvláště šťastné, protože to bylo téměř poprvé, co trávil delší dobu s rodinou pohromadě. Ottův otec Karel většinu tohoto času využíval k osobnímu dohledu nad jeho vzděláním a Otto i se staršími sourozenci dál pokračovali v hodinách francouzštiny, maďarštiny, náboženství a obecného historického přehledu. Maďarština byla v tomto případě obzvláště důležitá, neboť Karel i Zita věřili, že Otto jednou, až se situace trochu uklidní, sám usedne na maďarský trůn. V Uhersku však mezitím vládl absolutní zmatek. 21. března 1919, když se královská rodina připravovala na svůj odjezd z Eckartsau, byla krátká vláda Michaela Károlyi rázně smetena komunistickým pučem. Krutých šest měsíců vlády revolucionáře Bély Kuna měly být nahrazeny dvouletou, stejně násilnou vládou represivní kontrarevoluční skupiny vojáků v čele s Niklósem Horthym, který dříve věrně sloužil monarchii, než si sám využívajíc ústavního zmatku dopomohl ke koruně. A v tom spočíval problém, který v pozdějších letech bylo nutno vyřešit. Ottův otec byl sice v Budapešti korunován jako Károly IV. Maďarský, ale nikdo si nebyl jistý, zda-li by pro nově nadcházející volby mohl být vybrán jako historický symbol Maďarska i nemonarcha. 1. března 1920 jím nakonec zvolil parlament 131 hlasy z celkových 141 Horthyho, a ustanovil ho „Říšským místodržitelem, aby v této době plnil povinnosti hlavy státu". Horthy sice okamžitě poslal svá ohrazení do Praginsu, avšak jak šel čas, ve své pozici se cítil čím dál lépe. Karel jen těžce nesl, když se Horthy prohlásil za knížete a počal přijímat zahraniční vyslance pod titulem "Jeho Jasnost", ale bylo toho na něj přespříliš, když si Horthy svolal všechny vojenské důstojníky, aby mu přísahali osobní věrnost. To Karlovi poukazovalo na možné nebezpečí a v každém případě pošlapání základů suverenity. Bylo nasnadě, že situace si žádá zakročení. Byl to právě Zitin bratr, neúnavný princ Sixtus, který měl být v této situaci klíčovou osobou. Karlovi důvěrně sdělil hluboce tajný příslib francouzského ministerského předsedy Aristide M . Brianda, že za předpokladu Karlova úspěchu v Maďarsku vystoupí Francie veřejně 19. Biskup Seydl, doprovázející rodinu a poskytující duchovní službu během celé doby v exilu, kníže LedóchowskL Karlův pobočník, a dvě Zitiny dvorní dámy: kněžny Belegarde a Kerssenbrock. 19 na jeho podporu. Tento příslib byl pronesen pouze verbálně, a ještě nepřímo skrze prince Sixta, avšak nesl jakousi naději, kterou Karel potřeboval. Jestliže však restaurace monarchie selže, Brian rozhodně popře, že by měl o plánu nejmenší ponětí.2 0 Na Velký pátek, 25. března překročil Karel pěšky hranice Francie a nasedl do vlaku na Vídeň vydávajíce se za španělského diplomata Sancheze, i se všemi potřebnými razítky. Ve Vídni se pohyboval zcela nepovšimnut, a když příštího dne překročil hranice s Maďarskem, změnil se ze španělského diplomata na oficiála britského rudého kříže Williama Codo. Takto vystupoval až do chvíle, než dosáhl Budapešťského královského paláce odhodlán žádat svůj trůn nazpět.2 1 Karel na Horthyho marně apeloval na základě přísahy dané králi několik let zpět. Horthyho však nezajímaly ani faktické argumenty, či sliby možných vyznamenání. Myšlenku použití násilí Karel již předem vyloučil, a tak se vydal 27. března, kolem čtvrté hodiny odpolední, zpět na cestu domů. Horthy se od tohoto setkání chopil otěží moci ještě pevněji a sjednal přímé vyjednávání s nástupnickými mocnostmi o případu Karlova odstranění. Karel, mezitím napaden několika záchvaty chřipky a bronchitídy, byl deportován 5. dubna doprovázen třemi důstojníky zaručujícími bezpečnou cestu zpět do Švýcarska. Horthy a Karel se již nikdy nesetkali tváří v tvář a Karel nebyl naživu dost dlouho, aby si vyslechl Horthyho lítostnou řeč. To bylo ponecháno na Ottovi více než třicet let poté, když umírající Horthy (sám tou dobou v exilu) prosil maďarského pretendenta o návštěvu jeho nemocného lože. Královská rodina nyní pobývala v Hertensteinu, v kantónu Lucern. Po maďarském potupném neúspěchu tlačila švýcarská vláda na Karla, aby si našel jinou zemi, jako místo svého azylu. Anglie a Švédsko otevřeně odmítly, Nizozemí se vyjádřilo vyhýbavě a Španělsko se nemohlo rozhodnout. Nakonec byl Karlovi dočasně povolen roční pronájem malého hradu Hertenstein, dokud se nerozhodne co dál. A právě odtud se Karel pokusil, tentokrát i se svou manželkou v pokročilém stádiu těhotenství, vydat do Maďarska ještě jednou a naposled. Karel byl však díky zradě jednoho ze svých důstojníků opět neúspěšný a raději ustoupil, než aby zapříčinil další krveprolití. Karel tak opět prokazuje, co na něm roky poté jeho nejstarší syn obdivoval nejvíce: „Přišel sice příliš pozdě, ale alespoň se pokusil. "21 V den, kdy Karel čelil 20. A. Briand byl odhodlán zabránit jakémukoliv oživení německého vlivu ve střední Evropě (a nejen německéhověděl například, že italská vláda plánuje sňatek pololabilního syna arciknížete Josefa s princeznou Jolandou Italskou, a tak navázat dynastickou oporu v Budapešti) a díky tomu byl Karlovi nakloněn. 21. Karel tuto dvouhodinovou konfrontaci popsal Zitě hned po jeho návratu. To bylo publikováno v Berlíně 1925 jako "Aus Kaiser Karls Nachlass" v soukromé limitované edici. 22. Vladimír Sevela, „ Otto von Habsburg: Češi by se měli narovnat", Lidové noviny, 28. 2. 2003. 20 porážce, 24. října, sňal francouzský premiér svoji ruku ze svého tajného chráněnce a kontaktoval Budapešť, aby neodbytně zajistila „královo odstranění z Maďarska". Karel i se Zitou byli britským námořnictvem deportovaní z Maďarska. Dne 6. listopadu v osm hodin večer se nalodili na křižník Cardiff a po řece Dunaji se vydali na cestu. Nikdo na palubě lodi, a zdaleka nikdo na pevnině však stále netušil příští destinaci, neboť tento problém byl ještě stále projednáván mezi Paříží a Londýnem. V úvahu padal pouze výběr jakéhokoliv ostrovu. Padaly návrhy Malty, Kanárů, nebo Baleár, ale nakonec zvítězila portugalská Madeira, které Braganzové, dynastie Zitiny matky, již v minulosti vládla. Toto rozhodnutí padlo v Lisabonu za podmínky, že portugalská vláda nezaplatí jediný účet. Informace se mezitím dostávaly do Praginsu jen pozvolna a ve zkreslené formě. Otto popisuje, že mu bylo posledního říjnového týdne řečeno, že se jeho otec opět pokusil znovunabýt svého trůnu a opět neuspěl. Děti byly bezpečně přepraveny z Praginsu zpět k Zitině rodině do Warteggu a trvalo celé dva měsíce, zahrnující ponuré Vánoce strávené odděleně, než se mohly s rodiči opět setkat. Otto vzpomínal na dlouhou, velmi dlouhou, cestu vlakem přes Evropu, jakoby tomu bylo včera. Nejdříve zastavili v Bordeaux, poté v Subseře poblíž Lisabonu, dále se nalodili na anglickou válečnou loď Avon směrem na Funchal, kde konečně zakotvili 2. února 1922. Rodina byla opět šťastně pohromadě a čekaly ji poslední dva měsíce strávené pohromadě. 7. Madeira místem tragédie 1. listopadu 1918, deset dní před nočním letem že Schônbrunnu vyslal Karel svého dvorního komorního knížete Berchtolda do Švýcarska se všemi rodinnými cennostmi, které měl vyzvednout pohromadě. Ty tvořily těžký balík nesmírné hodnoty zahrnující i takzvaný „Florentský diamant" s více než 133 karáty a pověstí nej většího růžového drahokamu tohoto typu ve světe. Tento majetek byl neoddiskutovatelně rodinný, nikoli státní.23 Poklad dále zahrnoval císařovninu Lotrinskou korunu, osm zlatých rouhen a sbírku broží, náhrdelníků a diadému. Berchtold Karlovi ohlásil, že vseje bezpečně uloženo v trezorech Curyšské banky. Dále svěřil Karel péči o tyto poklady rakouskému právníkovi Bruno Steinerovi, který již dříve pracoval pro Františka Ferdinanda, aby byly použity v případě nutnosti jen a pouze s jeho svolením. Právě tomuto muži však byla chyba v této záležitosti důvěřovat. 23. Prvním zaznamenaným majitelem byl Karel Smělý, který ho nesl do bitvy jako svůj talisman. Ten dále přešel do rukou florentských Medicejů a dále pak do domu Lotrinských, kteří ho přinesli do Habsburské pokladnice, když se císařovna Marie Terezie provdala za knížete Františka Štěpána Lotrinského v roce 1736. 21 Je nad slunce jasné, že Karlovo jmění by zajistilo komfortní život stovkám exilovaných panovníků, kdyby jej však nezabavily země bývalého Spolku. Malou dotaci věnovala portugalská vláda, ale ne dost ani pro skromné rodinné potřeby. V bývalé monarchii bylo hodně dobrovolníků ochotných přispět, avšak výtěžek se na Madeiru zapříčiněním britského konzulátu, nikdy nedostal. Důvod odříznutí Karla od financí byl především obava z Karlova třetího pokusu o znovunabytí trůnu, a tím povzbuzení Bavorska k otevřené monarchistické podpoře. Řešení se částečně našlo, když exulantům nakonec nabídl zdarma azyl místní bankéř. Nový Ottův domov byl Letohrádek Quinta do Monte, který se tyčil na kopci vysoko nad přístavem. Rodina se nastěhovala ještě než nadešel únor. Většina nábytku, lůžkoviny, nádobí a kuchyňské potřeby byly vypůjčeny z hotelu Karlova předchozího pobytu. Problémem tohoto místa bylo ale nezdravé klima, kdy od podzimu do jara bylo Monte zahaleno hustou vlhkou mlhou neprospívající již tak nalomenému Karlovu zdraví. Rodinná hospodyně popisuje situaci takto: „Nemáme tu elektřinu a voda teče pouze v prvním patře a dole v kuchyni...Náš jediný zdroj teplaje lesní dříví, které samozřejmě velmi dýmí. Všichni se umýváme pouze ledovou vodou. Celý dům je tak vlhký, že je všechno cítit plísní. Slunce svítí dolů na Funchal, ale náš kopec obklopuje pouze mlha. Coje ze všeho nejhorší, císařovna očekává v květnu dítě, a nemohou si dovolit ani doktora, ani porodní bábu. "24 Otto přes neutěšené podmínky vzpomíná na dobu strávenou na Madeiře v dobrém. Jeho otec ho často brával i s jeho sedmiletou sestrou Adelhaid na procházky ostrovem a právě tyto chvíle využíval k předání svého odkazu svému nástupci. Byla to především výzva k toleranci, a to i k těm, kteří v minulosti monarchii napadali, a především k vděčnosti k těm, kteří ji vždy podporovali. „Řekl nám, že musíme cítit zodpovědnost vůči těm, kteří byli a stále jsou oddaní; a to především vůči vojákům, kteří obětovali životy při obraně své rodné země. Dále že vždy musíme dělat coje v našich silách, aby jsmejednali pro blaho těchto lidí. To pro mě znamenalo velmi mnoho a nesmírně mi to v mém životě pomohlo. Možná že snad také to byla motivace, která mnohé z nás přivedla, Adelhaid a mé bratry, do politiky a zájmu o národy bývalého impéria. Lidé si často myslí, že je to z důvodu naší touhy o zrestaurování monarchie, což do určité míry a po určitou dobu byla samozřejmě pravda. V dlouhodobém horizontu však tato myšlenka ztratila na důležitosti a zbylpocit zodpovědnosti k těm, kteří zůstali loajální.1125 24. Volný překlad dopisu vydaného Karlem Werkmannem v díle „Der Tote aufMadeira " (Mnichov, 1923). 25. Gordon Brook Shepherd, „ UncrownedEmperor, The Life and Times of Otto von Habsburg ", str. 68. 22 Právě jedna taková procházka stála Karla život. Dne 9. března 1922 se vydal i s dětmi, Ottou a Adelhaid dolů do Funchalu koupit nějaké hračky pro čtyřletého Karla Ludvíka k narozeninám. Karel podcenil počasí a pět dní na to dostal horečku provázenou záchvaty bronchitického kašle. Kvůli finanční situaci odmítal po celý týden zavolat doktora, až se počáteční nachlazení vyvinulo v zápal plic. Po nějakém době onemocněly lehčí formou zápalu plic i Karlovy děti, Karel Ludvík a Felix, zatímco třetí dítě dostalo těžkou žaludeční infekci. I většina služebnictva onemocněla chřipkou. Zita, v této době v osmém měsíci těhotenství, se naštěstí zdála být vůči všem chorobám imunní. Ostatní děti, jak se tomu klasicky v dobách krizí dělo, byly drženy v izolaci, aby na ně stres a zmatek dopadal pokud možno co nejméně. Otto si tak údajně až 27. března uvědomil, ze jeho otec skutečně umírá. Toho večera obdržel Karel poslední pomazání a po něm pozval samotného Ottu do své místnosti, „aby byl svědkem, jak se křesťan vrací ke svému Stvořiteli".26 Po celou dobu svíral Karel v ruce kříž. O pět dní později, prvního dubna, vysvitlo po velmi dlouhé době slunce a děti si hrály na zahradě až do doby, než byl Otto zavolán do domu. Jeho otec byl přespříliš zesláblý, aby mohl mluvit, nebo jen pozvednout svůj kříž, až ve 12 hodin, 23 minut vydechl naposledy. Od této chvíle Ottu každý člen domácnosti včetně jeho matky oslovoval "Jeho Výsost". Pět dní po té, co dorazila tragická zpráva do Vídně, se konala zádušní mše v katedrále svatého Štěpána, která byla celebrována kardinálem Pifflem.27 Co se týče Vídně, ke Karlově smrti nebyla vydána žádná oficiální reakce, nikdo se ani nepokusil kontaktovat pozůstalé. Oproti tomu obdržela Zita nespočet soucitných telegramů z Budapešti. V den pohřbu byly všechny budapešťské obchody zavřeny a výlohy černě zahaleny. Smutek se držel po čtrnáct dní. Vlastní pohřeb ve Funchalu byl natolik prostý, že rakev byla vezena na dvoukolovém voze tažena jediným mužem. Na pohřeb panovníka poukazovala pouze Karlova uniforma a zlaté rouno, se kterým byl poslední císař pohřben. Poválečné aliance se stále až paranoidně obávaly Zitina pokusu o restauraci prostřednictvím svého nej staršího syna, ale španělský král Alfonso XIII. si na vyslanecké konferenci v Paříži vymínil okamžité vyzvednutí Zity i se zbytkem rodiny. Všichni se tak vydali 24. května do Cádizu a odtud vlakem do Madridu. Král je osobně vyzvedl na železniční stanici a všichni byli eskortováni do královského paláce El Pardo. Pár dní na to se Zitě narodilo poslední dítě, pokřtěno Elizabeth, jménem, které Karel dlouho dopředu vybral v naprostém jistotě, že dítě 26. Jiří Pernes, ..PosledníHabsburkové: Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu", 3. vyd., Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 5. 27. Který paradoxně přispěl ke Karlově demisi během podzimních otřesů roku 1918. 23 bude holčička. Jakkoli král Alfonso Zitu přesvědčoval o setrvání v El Pardu, rodina se rozhodla Madrid opustit a po roce hledání vhodného místa se přestěhovala do Palacia Uribarren na severu Španělska. Následujících šest let proběhlo poklidně a v míru a Otto mezitím dospěl do puberty. Dále se vzdělával ve všech předmětech hodných budoucího panovníka. Výuka mu začínala každý všední den v šest hodin ráno prezentací domácího úkolu z předešlého dne. Následovaly tři a půl hodiny studia před obědem a další tři a půl hodiny po něm, až po výuce nastal čas pro osobní samostudium. Knihy a pero bylo Ottovi dovoleno odložit až v sedm hodin večer.2 8 Byl to tvrdý režim a na Ottovy učitele osobně dohlížela jeho matka. Všechny děti trávily veškerý čas vzděláním a Zita je často soustředila všechny kolem jednoho stolu dozírajíc na jejich studijní snažení. Otto v pozdějších letech sarkasticky komentuje, že právě přísnost jeho matky z něj učinila workholika, dodávajíc, že je šťastný muž, který si tuto vlastnost dokázal uchovat po celý život. Jakmile Otto dovršil šestnáct let, bylo potřeba vybrat vhodnou univerzitu, jakmile projde závěrečnou zkouškou v obou jazycích bývalé monarchie. Zita této příležitosti rovněž mínila využít k přesunutí svého nej staršího syna do centra pozornosti a k tomu bylo potřeba vybrat sídlo dostatečně blízko centra dění, ke kterému by byli alespoň trochu rodově vázáni. Rodina se v září roku 1929 rozloučila s rybářskou vesničkou Lequeitio a usídlila se v Bruselském panském sídle spřáteleného knížete, dokud si nenajde vhodný domov. Tímto domovem byl vybrán Hamský hrad ležící na okraji vlámské vesnice Steenokkerzeel poblíž Bruselu. Nové místo pobytu bylo poněkud ponuré, bez funkčního centrálního topení, nebo tekoucí vody. Na druhou stranu byl hrad prostorný a pojal celou domácnost i se služebnictvem. K tomu všemu ležel blízko hlavního města i Lovaňské univerzity, kterou měl Otto navštěvovat. Kompletní domácnost se nastěhovala v lednu 1930 a strávila zde více než deset let. Ottův velký den nastal 20. listopadu, kdy dovršil svých osmnáct let a mladý student práv se tak oficiálně stal hlavou Habsburského domu. Velkolepá oslava se konala v hradním salónu, kde Zita nejdříve Ottu nabádala k tomu, aby se jednou stal „vlastním pravém suverenitou a hlavou vládnoucího rodu". Poté se uklonila a podepsala toto její prohlášení v psané formě. S podpisem ji následoval arcivévoda Robert, Ottův bratr a další následník v řadě; jeho strýc arcivévoda Maxmilián; jeho babička všudypřítomná arcivévodkyně Marie Josefa a následovali další členové domácnosti. 28. Mimořádný důraz se kladl na znalost cizích jazyků. Díky tomu Otto ještě v roce 1991 prokázala při své návštěvě v Brně neuvěřitelné komunikační znalosti co se českého jazyka týče. 24 8. Otto versus nacismus I když habsburská domácnost ve Steenokkerzeelu zůstávala pasivní, nacismem formovaná společnost k ní svým způsobem vztahovala ruce. Během let trávených ve španělském Lequeitiu se vliv nacistické ideologie pomalu rozrůstal, až nyní hrozilo pohlcení Německa a dalších zemí. V zimě roku 1932-33 byl Otto poslán do Berlína, aby navštívil přednášku profesora Seringa na Agrárním institutu. Profesor byl hlavním vedoucím germanistické akademie svého typu v Evropě. Avšak mnohem zajímavější než akademická sláva je zajímavé Seringovo politické zaměření. Profesor Sering byl členem pruského zemského sněmu, Konzervativec a oddaný Hitlerův oponent. Díky němu a knížeti Galenovi29 dvacetiletý Otto doopravdy pochopil, jaká nebezpečí Evropě hrozí. „První setkání s Hitlerem se mělo uskutečnit prostřednictvím prince Augusta Wilhelma, čtvrtého, nebo pátého v řadě Hohenzollernských bratří. Jedno odpoledne po oběde s korunním princem mě pozvaljeho mladší bratr dojeho vlastního domu. Nejenže byl členem berlínského Říšského sněmu, ale i důstojník nacistické elitní jednotky 'Sturmabteilung', a přivítal mě v uniformě SA. Při našem rozhovoru pěl chválu na nacistickou stranu a mluvilpouze ojeho Fůhrerovi, kterého jsemjá vždy oslovoval výhradně „Herr Hitler". Nakonec přišel s pozváním: jeho Führer mu řekl, že se mnou chce mluvit. Na tojsem odvětil, že jsem v Berlíně kvůli studiu, a tudíž se chci vyhnoutpolitickým konverzacím. To samozřejmě nebyla pravda, protože jsem sejiž setkal s mnoha členy Demokratické konzervativní strany, ale byl to nejlepší důvod, který jsem mohl dát. Později se mě pokusil přimět k setkání s „ Vůdcem " sám Góring (který byl v tu dobu prezidentem Říšského sněmu) skrze barona Pareiru, vjehož bytě jsem v Berlíně přespával. Zpráva byla stále ta samá: Hitler mě chtěl vidět. Dal jsem mu stejnou odpověď jako předtím a bylo. Princ August Wilhelm byl v mých očichpřesvědčený nacista, ale všichni Hohenzollernové propadali iluzi, že Hitler byjednou znovudosadil monarchii k moci. Já si byljist, že je Hitler pouze využíval kpřilákání monarchistických voličů. Viděljsem, jak fanaticky podporoval korunní princ Hitlera proti prezidentu Hindenburgovi a Hitler chtěl udělat přesně to samé, aby tak využil mých rakouských voličů. Měl jsem tu velkou výhodu, že jsem četl Mein Kampf od začátku do konce a věděl, jaké jsoujeho cíle. Tohle vše ještě posílilo můj odmítavý postoj k setkání s ním... 29. Clena centrální strany a dalšího nepřítele nacismu. 25 Na druhou stranu by tojistě byla zajímavá zkušenost. Vlastně to byljediný zajímavý rozhovor, kterému jsem se kdy v životě vyhnul. "30 Jedno nezapomenutelné setkání před odjezdem z Berlína Otto zažil s válečným hrdinou polním maršálem Paulem von Hindenburgem, pozdějším prezidentem Výmarské republiky, kterou později předal do Hitlerových rukou. Otto vzpomíná, že oba dva se ve svém rozhovoru vyhnuli tématu aktuální politiky a většinu času mluvili o Franko-Pruské válce z roku 1870. Později se Otto dozvěděl, že byl téměř jistě posledním ne-nacistickým hostem, kterého prezident přijal, než se nadobro vzdal své kanceláře. Ta chvíle nastala hned několik dní na to, 30. ledna 1933, kdy byl po vítězství nacistické strany prezident přiměn sestoupit a předat moc Hitlerovi. Jen pár hodin před touto událostí opustil Otto Berlín, protože byl opět očekáván na své univerzitě, neuvědomujíce si jakému nebezpečí uniká: „Když jsemjel do Gaisl-Gasteigu, vesnice hned u hranic, kde měla domov má babička arcivévodkyně Marie Josefa, zavolal si mě gentleman z Hitlerova Gestapa. Byl to chorvat, který se stal německým občanem a dopracoval se k vysoké hodnosti u policie. Tento muž mě přišel varovat, abych okamžitě odjel, protože nacisti toho samého odpoledne zavraždili mého velmi blízkého přítele a editora „Der Gerade Weg" 31 Nacisti zabavili veškerou jeho korespondenci a mohli by si prý přijít i pro mě. Odjeljsem hnedpříštím vlakem směr Belgie a nacistické Německo jsem až dojeho porážky v roce 1945 neviděl." Jen pár týdnů po pevném Ottově odmítnutí Hitlerovy audience se mladý Habsburk sám objevil na vrchních příčkách gestapem hledaných osob. Hned v druhém odstavci úplně první strany Mein Kampf dává Hitler slib jeho rodné vlasti: „Německé Rakousko se opět musí stát velkou německou vlastí... Jedna krev žádá jednu Říši". Vídeň se stala přirozeným terčem a Ottovou nejvyšší prioritou bylo od roku 1933 zachování rakouské nezávislosti, vedle které šly myšlenky na znovunastolení císařství zcela stranou. Bylo to ještě v roce 1931, v lednu, kdy se Zita vydala v předtuše nacistické rozpínavosti doprovázena dvěma vyslanci do Říma, aby vysondovala, jaké pomoci by se dynastii mohlo dostat od italského diktátora. Byl to opět její bratr, princ Sixtus, kdo ji k cestě přiměl. V osmistránkovém memorandu své sestře zdůrazňoval podobnost velké Mussoliniho strategie se strategií císařské Vídně, 30. Úryvek z Ottová memoranda 8. října 1999. 31. Zuřivě protinacistický týdeník Der Illustrierte Sonntag, který byl v roce 1932, přejmenován na Der Weg Gerade (Správná cesta). 26 zejména pak omezení Srbska. „Duce" by tak víceméně mohl neutralizovat, nebo dokonce přimět Německo k podpoře znovuobnovení monarchie. Setkání proběhla více než překvapivě vřele. Mussolini pěl na Ottu chválu a o Habsburky obecně jevil upřímný zájem. Dokonce přišel s návrhem na oženění mladého žadatele s princeznou Marií, nej mladší dcerou krále Viktora Emmanuela Italského. Tento návrh byl však zdvořile odmítnut, neboť Otto neměl nej menší zájem o sňatek se šestnáctiletou slečnou a jeho matka byla striktně proti takto domluveným sňatkům.32 Otto byl mezitím v politickém kontaktu se španělským králem Alfonsem XIII. který byl po komunálních volbách na jaře roku 1931 zavázán vzdát se trůnu, avšak aktivně se podílejícím v exilu. Skrze něj si pak začal dopisovat i s anglickým králem Jiřím V. a většinou vedoucích francouzských politiků, ať už pravicově, či extrémně levicově zaměřených. S podporou Anglie Otto přespříliš počítat nemohl a Spojené státy se zdály být k evropskými aférám chladné. Avšak Otto začínal být podporován i ve svém rodném Rakousku. Počalo to v malé tyrolské vesnici Ampass, kde byl Otto deklarován jako ctihodný občan místní komunity. Postupně se přidávaly stovky dalších vesnic a nej silnější podpory se Ottovi dostalo v provinciích Tyrolska, Styrie a Carinthie. Ovzduší se v posledních letech republiky zdálo být návratu Habsburků konečně nakloněno, protože restaurace představovala naději na udržení Rakouska mimo Hitlerův dosah. 9. Anšlus Rakouska Otto vždy apeloval na Schuschnigga, který vystřídal v pozici rakouského kancléře nacisty zavražděného Engelberta Dollfusse, že nebezpečí německého anšlusu je úzce svázáno s nebezpečím celoevropského konfliktu a několikrát se v rozhovoru s ním pokusil otázku restaurace nastolit. Otto ve své korespondenci vyzýval k odporu, navrhoval demisi a hodlal přijmout funkci kancléře, aby Rakousko před Hitlerem zachránil. Kancléř však návrh ohleduplně odmítl, až bylo roku 1937 příliš pozdě, neboť se na berlínské strategické konferenci 10. listopadu rozhodlo o konečném podmanění Československa a Rakouska. Toho samého měsíce pořádal Göring větší sešlost ve svém loveckém zámku v Karinhall a svým hostům se neopomněl pochlubit freskou znázorňující mapu Evropy, kterou nechal vyhotovit z počátku toho samého roku, a na které chyběly hranice mezi Rakouskem a Německem, což chichotavě vysvětlil větou: „Dobrý lovec nezná hranic ani ve hře, ani v životě". 32. Princezna Marie se nakonec provdala za Ottová strýce prince Louise Bourbonsko-Parmského. 27 Přímé rozkazy byly vydány 11. března ve čtyři hodiny, třicet minut veliteli německé armády, generálu von Bočkovi, a Fiihrer v nich vyzýval k „nastolení řádných podmínek ". Generál měl do Rakouska napochodovat následujícího dne v poledne a se svojí osmou armádou napadnout „s okamžitým okupačním cílem" Horní Rakousko, Salzburg, Dolní Rakousko a Tyrolsko. Dále měl rychle zablokovat Vídeň a zabezpečit rakousko-české hranice. Operace se měla provést rychle, pod osobním Hitlerovým dohledem.33 V lidovém hlasování, které proběhlo 10. dubna 1938, vyslovilo 99% hlasů souhlas s připojením. Na tuto událost v ten samý večer reagovala Francie a Anglie nezávisle na sobě zasláním protestů do Berlína, ve kterém vyjadřovaly „důrazný protest proti použití donucovacích prostředků vůči nezávislému státu", více se ale ani jedna země ve věci neangažovala. Sám Hitler se pozval do Rakouska prohlášením: „Já sám, jako Vůdce a kancléř německého lidujsem šťasten, že mohujako Němec a svobodný občan opět vstoupit do země mého původu". Později oficiálně prohlásil, že "Rakouskoje nyní zemí Německé Říše". Vymazání Rakouska z mapy Evropy netrvalo ani pět minut, zrovna tak, jak bylo znázorněno na Goringově fresce. Jediné, co bylo ještě pár dní ponecháno byla z administrativních důvodů rakouská vláda. S podmaněním Rakouska přichází vlna až 76 000 politických zatčení a i Otto se ocitá na prvních příčkách seznamu nepohodlných osob.34 Rudolf Hess později dokonce vydal písemný rozkaz, aby „byl Otto i s rodinou zastřelen". Nenávist nacistů k tomuto legitimnímu dědici zemí střední Evropy dokazuje i krycí označení okupace „Operace Otto". Otto vydal ve Francii v den obsazení Rakouska prohlášení, ve kterém sám sebe deklaroval jako „mluvčího milionů zapálených rakouských patriotů" a vyzýval svět k podpoře rakouského lidu v jeho neuhasitelné touze po svobodě a nezávislosti z pozice "dědice dynastie, která dohlížela na významnost a prosperitu Rakouska po 650 let"35 . To, čeho se Otto snažil po tolik let docílit a to, co se zdálo být na dosah ještě osmnáct měsíců před anšlusem, tedy restaurace monarchie, bylo nyní nenávratně pryč. Místo toho se Otto, nyní usazen v Hotelu Cayré na Boulevard Raspail, zaměřil na zachování rakouské identity a víry v nezávislost, čemuž zasvětil následujících sedm let, podporován mnoha spolupracovníky na obou stranách Atlantiku. Francouzská Daladierova vláda se ocitla pod silným nátlakem Berlína, nucena klasifikovat všechny Rakušany pohybující se na území Francie, jako německé občany. Vůči tomu vedl Otto protest se skupinou vlivných francouzských politiků, svým strýcem princem Sixtem a klíčovými 33. Tato operace je známa jako "Instrukce číslo 1." a text je reprodukován ve Schmidtové soudním protokolu, pp. 576-77. 34. Číslice je uvedena v knize „Red-White-Red: Justicefor Austria" (Vídeň, 1946). 35. Celý text k dispozici v Britském královském historickému archivu, kazeta 21, složka 361. 28 rakouskými exulanty. Výsledkem byla vládou zřízena kategorie pro bývalé Rakušany (tzv "exAutrichiens"), kteří by jinak byli deklarováni a bylo s nimi zacházeno jako s občany Hitlerovy Třetí říše, a jejichž původní doklady byly anulovány. Dalším důležitým cílem bylo sestavení exilové vlády. Otto sponzoroval kandidaturu Hanse Rotta, jediného bývalého ministra mezi rakouskými exulanty. Rott byl nezávislý ministr bývalé Schuschniggovy vlády, poměrně nevýznamný, avšak Sociálními demokraty respektovaný, především pak jejími vůdci Karlem Hartlem a Heinrich Allinou, a taktéž taktéž vysoce podporovaný francouzským předsedou vlády. Koncept exilové vlády se bohužel nikdy neměl možnost otestovat v praxi pro odpor tzv. Revolučních socialistů. S podobným neúspěchem se Otto setkal i s plánem „Rakouských legií", skupině dobrovolníků, kteří by byli obdobou Masarykovských Českých legionářů, kteří se v první světové válce tolik vyznamenali a kterým patřil Ottův obdiv, ačkoli bojovali na znepřátelené straně jeho otce. Po náboru vedeným Ottou v roce 1939 vše ztroskotalo na nemožnosti nalezení vhodného a dostatečně zkušeného velícího důstojníka, stejně jako dostatek vojensky zdatných dobrovolníků. Díky velkorysému financování Baronem Robertem36 se mohl Otto pustit alespoň do propagandy. Pomohl spustit vydávání novinového plátku Die Österreichische Post a dále podpořili rakouské vysílání na již existující francouzské radiové stanici. Hlavním cílem těchto akcí bylo povzbudit protinacistický odpor v jeho rodné zemi. 10. Protinacistický boj v exilu Otto v boji s nacismem úzce spolupracoval s církví, neboť v ní již od 7. října 1938 spatřoval stopy úspěšného odporu. Toho dne se u Vídeňské katedrály shromáždil dav desetitisíců katolíků, aby zdánlivě oslavil svátek svatého růžence. Demonstranti, především chlapci a studenti Katolického hnutí mládeže vykřikovali nej různější slogany až do střetnutí se s nacistickými Hitlerjugends. Po výměně sloganů a pískání byli katoličtí chlapci pozatýkaní Gestapem a poslání zpět do školy k disciplinárnímu řízení, nebo okamžitě odesláni do koncentračních táborů v Dachau a Mauthausen. Toto byla jediná veřejná protinacistická demonstrace, které bylo Rakousko svědkem, avšak poukazovala na sílu katolických věncích. Otto později popisuje, jak si vytvořil úzký kontakt s církvi díky holandskému koordinačnímu centru vedeném jezuitou, otcem Muckermannem a mladým bavorským knězem 36. Hlava Rothschildovy pařížské pobočky. 29 Rudolfem Graberem.37 Dalším významnými kontaktem byl americký válečný vyslanec William Christian Bullitt, mimořádná postava americké zahraniční služby s ještě mimořádnější kariérou. Tato kariéra započala na Pařížské mírové konferenci, kde sloužil mezi obrovským množstvím poradců prezidenta Wilsona, které v žertu nazýval "Argonauti" a kde se věnoval pouhému třídění korespondence. V únoru 1919 byl Bullitt vyslán na pracovní cestu do Moskvy k přezkoumání bolševického režimu a podání zprávy, zda-li by s ním mohly Spojené státy spolupracovat. Pro teprve osmadvacetiletého Bullitta to byla životní příležitost. Po dlouhém osobním setkání s Leninem se triumfálně vrátil do Paříže s nástinem celkem sedmi možností vyjednávání. Od této chvíle byl považován za vrchního experta na proruské vztahy. Když v roce 1933 Spojené státy jako poslední západní velmoc formálně uznaly Sovětský svaz byl Bullitt pověřen jeho prvním velvyslaneckým úřadem, a po jeho skončení byl převelen do Paříže. Tento vysoce inteligentní diplomat navázal s Ottou blízké přátelství a navíc byl, narozdíl od několika jeho Washingtonských kolegů, bezvýhradně proti nacismu. Všechny informace, které si tito dva muži předávali byly Bullitem hlášeny přímo prezidentu Rooseveltovi. Nej důležitější informací byly krátce po anšlusu detaily tajných Hitlerovy instrukcí k budoucí expanzi Německa. Tyto zprávy pocházely z bavorských tajných zdrojů otce Grabera a jakmile se o nich americký prezident dozvěděl, nechal Ottu pozvat do Bílého domu. Toto pozváni změnilo Ottův život a pomohlo vytrhnout Ottu i s jeho rodinou z nacistického nebezpečí. Otto přiletěl do Baltimoru 4. března 1940 a s prezidentem se poprvé setkal o týden později. Od Franklina Delano Roosevelta jako hlavy jedné z nej větších republik se sotva očekávala podpora padlé evropské dynastie, avšak tento prezident byl sám patriot s vrozených smyslem pro tradici. Navíc ho k Habsburské monarchii vázaly osobní vzpomínky, kdy ještě před první světovou válkou procestoval Evropu na kole a na jeho cestě mu učarovalo právě Maďarsko. Nyní však bylo potřeba s Ottou rozřešit otázku stále vzrůstající síly Hitlerismu, vývoje války a úlohu prozatím neutrálních Států. Pouhá idea kolapsu Francie v následujících dvou měsících byla natolik nemyslitelná, že vojenská situace nebyla prodiskutována vůbec. O čem se nejvíce mluvilo bylo, co by se stalo s Dunajskými břehy, kdyby byla válka proti Hitlerovi vyhrána. Roosevelt dal jasně najevo, že otázka restaurace neleží na něm: „Otázky konstituce, nebo ekonomického režimu jakékoliv země mohou být rozřešeny pouze lidmi daného státu, jakmile je jeho suverenitapevně stanovena".38 37. Který se později stal Řezenským biskupem. 38. Otto Habsburský v rozhovoru s Dr. Shepherdem v Pockingu, 24. ledna 2011 30 Co ovšem Otto od prezidenta získal, byla při druhé návštěvě přislíbena pomoc při znovupotvrzení suverenity Maďarska i Rakouska po vymanění ze Třetí říše. To bylo pro Ottu cenné, ačkoli nebyla Amerika stále j eště ve válce a j ej í hlava tak mohla těžko zavázat k poválečným úpravám. Obě dvě schůzky v Bílém domě byly vedeny striktně tajně, což bylo trochu kontrastující k jeho předchozímu vystupování v Americe. Nejblíže veřejné publicitě byl projev k senátu Spojených států amerických, který byl přijat bouřlivými ovacemi ve stoje. Otto začal být zván na nej různější akce a poskytovat rozhovory do novin i rádiových stanic, v nichž se pokoušel předat stejné sdělení, jako v prezidentově kanceláři, tedy potřebu zřízení nového poválečného uspořádání dunajských národů. Otto, jak sám říká, dokázal americkému lidu promítnout situaci centrální Evropy napříč malému všeobecnému povědomí o jednotlivých zemích. Kromě zájmu veřejnosti se Ottovi podařilo v Americe získat několik cenných osobních kontaktů, například se senátorem Robertem Taftem, viceprezidentem Johnem Garnerem, nebo státním sekretářem Cordellem Hullem. Nej důležitější však byl narůstající přátelský vztah s prezidentem39 , neboť Roosevelt zaručoval celé exilované rodině osobní ochranu. Otto se vrátil na hrad Hams přesně v čas rodinné oslavy matčiných čtyřicátých osmých narozenin. Během té samé noci, 9. května 1940, přistáli nacističtí parašutisté na belgické půdě, jedna jednotka dokonce pouhou míli od Steenockerzeelu. Královská rodina, která strávila v exilu posledních dvacet let, byla nyní opět na útěku. Bruselským ministrem obrany zalarmovaná rodina byla do půlnoci sbalena a opustila své sídlo. Jen pár hodin na to zasáhla střechu Hamského hradu přímá bomba. Otto později vzpomíná, že císařovna se všemi jejími dětmi byla vybavena belgickými diplomatickými pasy a zbytek domácnosti cestoval na speciální cestovní povolení zabezpečené francouzskou vládou díky obrovského pomocí George Mandely.4 0 Hlavním konvoj čítal sedmnáct pasažérů, z nichž se na pár hodin oddělil Otto s Karlem, aby zjistili, jak mohou byt nápomocni rakouské kolonii v Bruselu. „Rakouská liga" čítala přes tisíc registrovaných členů (téměř všichni byli vypovězeni z vlasti) spadající pod ministerstvo zahraničí. Ve čtrnácti dnech již v Bruselu neexistovalo ani ministerstvo zahraničí, ani svobodná vláda. Bratři se připojili ke zbytku rodiny v brzkém večeru a všichni se vydali na jih směrem Francie. Do půlnoci dorazili do Dunkirku, kde strávili noc v hotelu. Příštího rána se Otto opět 39. Otto konferoval i s pozdějšími americkými prezidenty: H.S. Trumanem, L.B.Johnsonem a viceprezidentem H.H. Humphreyem. 40. Žurnalista, politik a člen francouzského protinacistického odboje. 31 oddělil, aby se se svým bratrem Karlem Ludvíkem vydal do Paříže, kde setrvali necelý měsíc až do jejího obsazení 14. června. Opětovné setkání bratří s císařovnou (cestující pod jménem 'Vévodkyně de Bar') proběhlo o tři dny později, v neděli 16. června, v poslední den Třetí republiky. Otto s Karlem Ludvíkem dorazili do cháteau Lamonzie-Montastrue, který patřil Zitině sestře, vévodkyní Charlottě Lucemburské. Oba bratři se okamžitě pustili do víru zařizování. Především bylo potřeba vyřídit co nejvíce cestovních dokumentů a víz nejen pro tisíce Rakušanů, ale i pro uprchlíky nejrůznějších kategorií včetně židů. Jeden Ottův blízký spolupracovník, zapálený aristokrat Sousa Mendes se dokonce vydal se svým vozem do ulic a razítkoval dokumenty každému, kdo je nastavil do otevřeného okénka vozidla. Otto odhaduje, že se Sousa Mendesovi podařilo rozdat na třicet tisíc víz během tří týdnů.4 1 Těsně před opuštěním Francie riskl Otto ještě jeden výlet do nyní nacistického Bordeaux, aby se pokusil pomoci zbytku rakouské osady. Po spěšných telefonátech na španělský a portugalský konzulát se Otto ujistil, že všichni Rakušané ponechání bez prostředků a bez cestovních povolení se dočkají svých víz před příjezdem Němců. Co se týče Španělska, zasazoval se Otto konkrétně o jeho socialistické a komunistické nepřátele. Stovky těch, kteří uprchli v důsledku Frankovy občanské války a nalezli útočiště na jihu Francie. Po této cestě se Otto vrátil do Lamonzie a s konvoj em pěti aut a dvou nákladních vozů se vydali do Španělska. Hranice překročili 18. června, kde je již očekávala vojenská stráž, pověřena královským doprovodem nej bližším vlakem do Portugalska. Lisabon měl uprchlíkům poskytnout bezpečí, ačkoli i v této neutrální zemi udržovala Třetí říše pocit mocné přítomnosti, což rodina pocítila vzápětí po rozšíření zprávy o jejím příjezdu. Otto byl nyní hlavním nacistickým terčem. Německá ambasáda okamžitě kontaktovala ministerstvo zahraničí s požadavkem na zatčení Otty a vydání zajatce německým úřadům, dle stanovených podmínek příměří. Ministr zahraničí odkázal problém prezidentu Salazarovi, který vládl Portugalsku posledních osm let. Pro diktátora to byla poněkud choulostivá situace, protože před pouhými čtyřmi měsíci vítal Salazar Ottu cestující do Spojených států v Lisabonu, kde byl arcikníže v privilegované pozici jakožto osobní host prezidenta Roosevelta. V tomto kontextu byl mladý Habsburg rozhodně užitečnou osobou. „ Salazar si mě zavolal, aby mi sdělil, že mě Němcům v žádném případě nevydá. Avšak sám sebe že nachází v nepříjemné situaci, a proto mě musí jako přítele požádat, abych se mu dostal 41. De Sousa Mendes za svoji hrdinskou aktivitu nebyl nikdy zcela oceněn a zemřel ve francouzském chudobinci bez jediné Penny v Lisabonu 1954. Francouzskou vládou byl rehabilitován až roku 1988. José-Alain Fralon, ,,Le Juste de Bordeaux" (Paříž 1998). 32 z cestyjak nejdříve tojen půjde. Tojsem v ohledu k okolnostem považoval za zcela pochopitelné."42 Nastala otázka, kam by bylo nejlépe se uchýlit. Otto navrhoval Londýn a požádal o doprovod své bratry Karla Ludvíka a Rudolfa, aby se tam všichni setkali i s Robertem, který zde již delší dobu působil. Takzvaná „rakouská kancelář", která byla zřízena v anglickém hlavním městě byla nejblíže politickému velitelství, které uprchlickému hnutí zbylo. Možná, že by zde jednoho dne byla i zřízena oficiální exilová vláda. Kromě rakouské politiky byl Londýn zároveň místem, kde se odehrávaly významné evropské akce. Norský král Haakon se sem vydal zajistit svoji válečnou správu, generál de Gaulle, kterého Otto dobře znal a velice obdivoval, zrovna spustil francouzskou vlajku z Westminsterského domu a svá setkání zde domlouvali vůdci exilované polské vlády. Otto popisuje, že si nedělal nejmenší iluze o nebezpečí, kterému Británie čelila. Měl ale pocit, že pod Churchillem vydrží klid alespoň přes zimu a pak, „ať se děje vůle boží". Nikdo z celé rodiny nadšení pro Londýn nesdílel a Zita se navíc obávala setrvání čtyř jejich synů (pátý Felix zůstal ve Washingtonu) ve městě čelícím přímé nepřátelské hrozbě. Tak se stalo, že se v prvním týdnu července 1940 Otto vydává do Spojených států, následován zbytkem rodiny o týden později. Otto a Felix se začali ve prospěch svých krajanů angažovat od samého počátku, a to jak vojensky, tak i politicky. Zbylí bratři, Karel Ludvík a Rudolf, se připojili později, jakmile dokončili svá studia na Lavalské univerzitě v Kanadském Quebeku. Císařovna se k synům nastěhovala v říjnu 1940. Při dalším setkání s prezidentem v červenci 1940 byl Otto přesvědčován k sestavení praporu dobrovolníků z řad tisíců rakouských exulantů žijících ve Spojených státech, aby tak koncept svobodného Rakouska získal na důvěryhodnosti i v amerických očích. Prezidentovi bylo dobře známo, že roku 1938 proti německým „vetřelcům" nepadl jediný výstřel. Také věděl, že když byla nyní Východní marka nedílnou součástí nacistického válečného stroje, v Hitlerových armádních silách bojovalo více než milión Rakušanů. Jeho divize nepostrádaly zápal, obzvláště na východě, po té, co Hitler zatáhl do války Rusko v červenci 1941. Když se poté o šest měsíců později přidaly Spojené státy popíchnuté Japonskem na stranu „Velké aliance", zintenzívnil Washington podporu j akýchkoli protinacistických uskupení. Výsledkem bylo ke konci roku 1942 sestavení 101. pěšího praporu v Attenburském táboře ve státě Indiána.4 3 42. Ottovo memorandum, 24. ledna 2001. 43. Společně s ním byl vytvořen 99. pěší norsko-americký prapor, 100. pěší japonsko-americký prapor a 122. pěší 33 To bylo oficiální válečné označení pro to, co měla být bojovná paže svobodného Rakouska, jejíž důležitost spočívala především v symbolice. Mezi prvními dobrovolníky se zapsala i arciknížata Felix a Louis. Pár prvních týdnů šlapal projekt v pořádku a v táboře se přihlásilo několik stovek Rakušanů, většinou přestupujících z ostatních vojenských jednotek. 25. března se do tábora dostavil vyšší důstojník pověřen válečným ministerstvem s přibližně třiceti novináři a fotografy v záležitosti „Rakouského praporu", ale to, co spatřili nebylo nic než rozpouštějící se dav. Téměř nikdo nesouhlasil s udělením krátkého rozhovoru a prostě utekl. Židovští exulanti, kteří platili v praporu za většinu, dezertovali téměř do posledního muže. Ke konci odpoledne psal Felix zklamaně Ottovi, že inzerovaná jednotka se zmenšila ze 650 mužů na pouhých 90. V červenci toho roku Válečné ministerstvo oficiálně 101. pěší prapor rozpustilo. Sám Otto byl odhodlán ukázat, že alespoň Habsburkové jsou připraveni bojovat po boku spojenců a s osobní Roosveltovou podporou se zúčastnil pěšího tréninku v táboře Robinson v Arkansasu, po kterém byl předán Pobočnícko-generálnímu departamentu jako kandidát na důstojníka. Zatímco se věnoval vojenské kariéře, jeho bratři, nyní usazení v hotelu Broadmore ve Washingtonu, soustředili své síly na politiku. Co se týče exilové vlády, naráželi Ottovi bratři ve Washingtonu na stejný problém jako v Paříži: odmítnutí Socialistů spolupracovat s jakoukoli jinou stranou, a především s jimi nenáviděnými pravicovými oponenty z Dollfuss-Schuschniggovi éry. Další překážkou byl pak Ottův oponent Edvard Beneš v čele prozatímní československé vlády, jehož kampaň zastiňovala všechny ostatní okupované národy. Po vstoupení Ruska do války pak spolu s ním Ottovy záměry blokovala česko-sovětska propaganda. Ottovým esem však stále zůstával prezident Roosevelt, jehož sympatie ke královské rodině ještě posiloval vztah s Ottovo matkou. Ta se přestěhovala z Kanadského Quebecu do Ameriky, a nyní pobývala v luxusní budově Royalston ve státu Massachusetts, která patřila bankéři Calvinu Bullockovi, který rodinu hostil již při první návštěvě v roce 1940. 1. listopadu 1943 proběhlo setkání ministrů zahraničí Velké aliance4 4 v Moskvě, aby prodiskutovalo budoucí podobu Evropy. Zde byla ministry vydána deklarace, která byla ve skutečnosti rodným listem poválečného Rakouského státu. Deklarace začínala popisem Rakouska jako „první svobodné země, která se stala obětí Hitlerovské agrese" dále zaznamenává touhu jejich občanů o znovunastolení nezávislosti. Její uznání by mělo být postaveno na faktu, řecko-americký prapor. Polská jednotka byla taktéž navrhována, ale nikdy nedošlo k jejímu vybudování. 44. Cordel Hull za Spojené státy, Anthony Eden za Velkou Británii a Vjačeslav Molotov za Sovětský svaz. 34 že j ako občané a vojáci Třetí říše se Rakušané stali nástrojem, stej ně j ako oběťmi, nacistického teroru. Nakonec prohlášení dospělo k závěru: „Rakousku je sice připomínáno, že nese vinu na válečné účasti na straně Hitlerovského Německa, ale v konečném zúčtování se však nevyhnutelně přihlédne k jejímu přispění k ukončení války." Otto nemohl s jediným slovem nesouhlasit. Konečnému uznání Rakouska jistě pomohlo ustavičné habsburské lobbování. Co Otto ale netušil bylo, že samostatné Rakousko požadoval již před ním Stalin (sledující svůj vlastní záměr) v prosinci roku 1941, kdy vyslal Churchill Anthonyho Edena do Moskvy na první politický průzkum od vzniku Velké trojky. Stalin žádal o posunutí hranic poválečného Polska na západ, na úkor Německa, avšak hranice všech ostatních okupovaných zemí zachovat. Dále několikrát připomněl, že Rakousko musí být obnoveno. Eden mu na to Churchillovým jménem odvětil: „zcela určitě podporujeme nezávislé Rakousko".45 Otto se v tomto stadiu neměl možnost s Churchillem osobně setkat a případu konzervativního Rakouska se tak v Londýně věnoval jeho bratr Robert. Otto však přispěl k akci svým vlivem na Roosevelta, a tak se v létě roku 1943 anglo-americkymi vládami odsouhlasila demokratická federace zahrnující Bavorsko, Wúrttenbersko a Bádensko. O dunajské státy se čím dál více zajímal Stalin a co více, k Sovětskému svazu se začal přiklánět i Roosevelt. Na jedné věci se však shodovaly jak mocnosti Velké trojky, tak Otto, a to na potřebě dostat Horthyho Maďarsko na stranu spojenců. Léto 1943 bylo válečným momentem, kdy si regent uvědomil nejen svoji předchozí chybu, ale především, že za ní platí jeho lid. Nebezpečí dobytí Maďarska Hitlerem se neustále zvětšovalo. 12. ledna bylo v bitvě u Voroneže rozdrceno Druhé maďarské vojsko a během pouhého týdne se její síly zmenšily o polovinu. Přes 50 000 mužů bylo zajato a na 30 000 jich v bitvě zemřelo. To byla nej katastrofičtější událost v maďarské vojenské historii vůbec. Po této události Horthy ještě zintenzívnil snahu odpoutat se od nacistického Německa. V tomto byl klíčovou osobou Miklós Kállay, Horthyho premiér, který zároveň zastával úřad ministra až do červeence 1943. Kállay vyslal během prvních šesti týdnů nového roku tajné vyslance do Istanbulu, Stockholmu, Ženevy, Ríma a Lisabonu, kteří přinesli zprávu, že Madarsko je připraveno změnit stranu, jestliže mu to spojenci umožní. Právě lisabonský kanál okamžitě kontaktoval Ottu: „Kontakt byl navázán poměrně brzypo Pearl Harboru s maďarským velvyslanectvím v Lisabonu. To se podařilo díky našemu dobrému příteli Josému Saldanha de Gama, který přijel do Spojených států, aby zde započal řádná vyjednávání s maďarskou vládou". 45. Celé znění v Edenových pamětech "The Reckoning" str.289-90 (oficiální protokol setkání 16. prosince). 35 Horthy byl záměrně držen od vyjednávání dál, což se ukázalo být dobrou volbou: „Zprávy, které jsme ve Washingtonu dostávali od Horthyho osobně, ukazovaly, že se Horthy obával méně o osudjeho země, než ojeho vlastní prospěch. Například chtěl vědět, jak velká penze, či celkový příjem mu bude přidělen. Které kanceláře, vyznamenání a dekorace si smí ponechat, a případně jestli mu budouještě některá přidána. Tohle všechno bylo tak trapné, zejsme se tyto žádosti jednoduše rozhodli ignorovat. " Po kolapsu Itálie v červenci roku 1943 přesměroval Kállay hromadnou německou vlakovou dopravu z Budapešti mířící na Balkán, a tím přinutil wehrmacht použít pro zásobování složité jednokolejné cesty. Na podzim zašel ještě dále, když vydal povolení k nerušenému létání spojeneckých bombardéru nad maďarským územím. V roce 1944 se boje držely ve Francii, avšak Rudá armáda na východě nepřetržitě pronikala k centrální Evropě vláčíc s sebou komunistickou doktrínu. „ Winston v těchto dnech o Hitlerovi vůbec nemluví. Pořád se vrací k nebezpečí komunismu. Vidí, jak se Rudá armáda rozšiřuje jako rakovina zjedné země do druhé. Stalo se tojeho posedlostí a nezdá se, že by myslel na něco jiného. "46 Otto se svým týmem samozřejmě neměli tušení o vojenských plánech Velké Aliance, ani o debatách generálních štábů. Sám říká, že až delší dobu po válce se dozvěděl o politických rozhodnutích pronesených na Teheránske konferenci. Stále byl ale v osobním kontaktu s americkým prezidentem a byl svědkem jeho rostoucích proruských sympatií. Když byl dotázán na nej silnější vjem z těchto čtyř válečných let strávených v Americe, Otto jednoznačně udává osobní chybu, jím považovanou za nej větší, a to promrhání mnoha času, peněz a energie v sebedestruktivním boji o exilovou politiku místo zaměření se na širší diplomatickou frontu již od úplného počátku: „Najednou jsem si uvědomil, že je zde něco většího, a mnohem důležitějšího než Rakousko, nebo Maďarsko, nebojakákoliv jiná země. Jednoduše proto, že je zde sama Evropa a my můžeme její problémy vyřešit pouzejejím sjednocením. " 46. Denik osobního Churchillova lékaře Lorda Morana, 21.srpna 1944. 36 11. Otto versus komunismus Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 bylo Rakousko Habsburskému táboru ztraceno z dohledné budoucnosti a Ottová pozornost se tedy obrátila na Uhry. Nyní v konečně fázi hitlerovské války se pro změnu Maďarsko stalo ztraceným případem. Na podzim roku 1944, jen pár dní před předpokládaným Ottovým letem zpět do Evropy, přinutil Hitler Horthyho k abdikaci a nahradil ho svou nacistickou loutkou Ferenczem Szálasim. Maďarsko více nemělo hlavy státu, ať už defacto, tak de jure. Během následujících šesti měsíců sklouzlo Maďarsko do Sovětského impéria zrovna tak, jak bylo Rakousko před šesti lety pohlceno Třetí říší. Prvním místem, které mohl Otto v Rakousku po tolika letech navštívit nebylo nic jiného než Innsbruck, kdejako šestiletý chlapec obdivoval Tyrolské hory z oken vlaku vezoucí královskou rodinu do exilu. Již od brzké dospělosti se snažil formovat osud Rakouska, ale vždy ze vzdálenosti stovek, či přímo tisíce kilometrů. Nyní stál osobně na jeho půdě. To se událo v čase, kdy Kreml zkontaktoval Karla Rennera, aby se ve Vídni sešel s vůdci čtyř komunistických stran, kteří za války pobývali v Moskvě. 4 7 Toto setkání proběhlo 3. dubna 1945 a cílem tohoto kvarteta bylo ustanovení ministrů a vyvinutí politické síly v poválečném Rakousku. To bilo na poplach všem pravicovým politikům, kteří přežili Hitlerovu válku, či koncentrační tábory a kterým se nedařilo vytvořit dostatečnou opozici. Právě mnoho takových zůstávalo v kontaktu s Ottou a jeho „velitelským stanem" v Innsbrucku, který sídlil v hotelu Kreith. Ottovým nejvyšším záměrem nyní bylo rozbití kruhu kolem Rennera, který nyní, opět jako federální kancléř, kontaktoval Stalina s nabídkou svých služeb „ke spolupráci na rovné bratrské cestě ke znovunastolení republiky krok za krokem". Na počátku léta, 2. července 1945, se Otto opět rozhodl zkontaktovat Bílý dům. Rooseveltův nástupce (po jeho smrti 12. dubna) Hany S. Truman se znal s Ottou osobně již z doby, kdy sdíleli Broadmoreský bytový komplex ve Washingtonu. Prezident Truman však postrádal Rooseveltův politický vliv, a ani ho s arcivévodou nepojil vřelý přátelský vztah, jako tomu bylo u jeho předchůdce. Otto poukazoval na nebezpečí komunismu a prosil Spojené státy o pomoc, kola odporu již však byla, byť opožděně, rozpohybována. Během následujících dvou týdnů se konal v Berlíně poslední summit rozpadající se Velké aliance. Hlavní agendou zde bylo odzbrojení a kontrola dobytého Německa, avšak ke konci čtrnáctidenních setkání se téma Rakouska také vynořilo k diskuzi. Jak Amerika, tak Británie odmítly uznat platnost Rennerovy 47. Ernst Fischer, Franz Honner, Johann Koplenig a Friedl Fürnberg. 37 vlády a 20. října byla udělena sankce, která Rennera donutila, mimo jiné, oznámit svobodné všeobecné volby stanovené na 25. listopad. „Jistě jsem respektoval Rennerův intelekt, kdy za vlády mého otce předložil několik excelentních nápadů na možná federální uspořádání a podobně. Ale absolutně jsem nerespektovaljeho charakter. Jak bych mohl? Byl to někdo, kdo řekl 'ano' Hitlerovi a po porážce Hitlera napsal natolik servilní dopis Stalinovi, že více servilnosti v něm býti nemohlo. Jak by někdo mohl svěřit důvěru takovému člověku? Byl to slabý muž. Byl jsem požádán mnoha Rakušany, včetně vysokých politických osob, o dosažení jeho odvolání. Protojsem napsal dopis Trumanovi. Zdálo se tojako nejlepší věc, kteroujsem mohl udělat v kontextu odehrávajících událostí. Nicméně, díky Bohu, věci se obrátily jinak." 48 Ve volbách zvítězilo nové pravicové uskupení „Lidová strana" s 85 sněmovními křesly, následována Rennerovými socialisty se 76 křesly a k překvapení všech měli komunisti nárok na pouhá 4 křesla. Ottová výzva k americkému prezidentovi ve věci nebezpečí komunismu byla poslední veřejnou politickou aktivitou v následujících mnoha letech. Nicméně, když arcivévoda vstupoval zpět do osobního života, vstupoval, jak sám pravil, „do prázdna", neboť postrádal legitimní identitu. Toto zjištění později komentoval takto: „Po opuštění Rakouskajsem měl reálný problém, a to, že jsem více nevlastnil žádný pas, nebojakékoliv cestovní doklady. Do této dobyjsem stále využíval belgický diplomatických pas, ten byl ale odvolán na přímý rozkaz prince Charlese, který v hořkém sporu o trůn s bývalým králem Leopoldem III. jmenoval sám sebe regentem. Já jsem podpořil Leopoldův případ, což znamenalo, že jsem vsadil na špatného koně. 49 S touto situací mi pomohl až můj přítel generál de Bénouville, který byljedním z hlavních lídrů Gaullovského odporu, a který se spojil s M. Witassem, dalším dřívějším Gestapovským terčem a nynějším Monackým státním ministrem. Witass přesvědčil krále kpovolení vydání monackého pasu, aby mi bylo umožněno alespoň cestovat." Nově potvrzený monacký občan čelil další nové situaci, a to, že poprvé ve svém životě si tento třicetičtyřletý monarcha musel vydělat na živobytí klasickou profesí. Politikou byl pohlcen během války, a především během svého pobytu v Americe, avšak nyní zaměřil svoji kariéru na žurnalistiku, spisovatelství a lektorství. V roce 1948 podnikl se svým bratrem Robertem cestu po Blízkém východě, Pákistánu, Indii, Vietnamu, Číně, Filipínách a ostatních ostrovech v Pacifiku, kde přednášel o Evropě a západní politice. Později se vydal do Spojených států, kde 48. Rozhovor Otty Habsburského v Pockingu, 19.září 1992. 49. Leopoldův syn Baudoin byl později roku 1951 korunován králem Belgie. 38 zároveň sbíral materiál na své akademického přednášky. Takto se mu v 50. letech podařilo splatit všechny dluhy nashromážděné během j eho pobytu v USA. Jeho američtí věřitelé, j ak vzpomíná, byli velmi trpěliví. Finanční stabilita Ottovi umožnila sňatek a založení rodiny. Otto byl v tuto dobu třicetiosmiletý a dva jeho sourozenci již budovali své vlastní rodiny. Mladší sestra Elisabeth byla provdána za prince Jindřicha Lichtenštejnského v září roku 1949 a jeho nej mladší bratr Karel Ludvík za princeznu Jolandu de Ligne v lednu 1950. Pro hlavu Habsburského domu se vhodná partnerka objevila v létě téhož roku: „Navštívil mě v Paříži maďarský ministr zahraničí generál Henyey, jestli bych morálně podpořil maďarský lid v německém uprchlickém táboře. Samozřejmě jsem souhlasil. Právě vjednom Mnichovském táboře jsem uprostřed léta poprvé spatřil Reginu50 . Pracovala zdejako zdravotní sestrapro katolickou charitu. Sama byla uprchlíkem. Její otec, vévoda Jiří SaskoMeiningenský, jehož majetek byl v samém středu sovětské okupační zóny, byl zajat Rudou armádou a zemřel v zajetí." Pár se zasnoubil během šesti měsíců a svatba následovala 10. května příštího roku. Obřad se konal v kapli Les Cordeliers v Nancy, v malém Lotrinském vévodství, kde se v roce 1738 vdávala budoucí císařovna Marie Terezie za vévodu Františka Štěpána a kde bylo pohřbeno mnoho Ottových předků. Nevěstu zdobil závoj, ve kterém byla provdána jedna z dcer Marie Terezie a velkolepý diamantový diadém, který byl darován nevěstině tchýni císařem Františkem Josefem k příležitosti svatby ve Schwarzau roku 1911. Obřad vedl kapucínský mnich s ne méně, než 40 kněžími z Rakouska i Maďarska a pár oddával biskup Msgre. Lalier. Manželství požehnal i Sv. Otec Pius XII. Líbánky strávil pár v malé baskické rybářské vesničce Lequeitio, kde Otto strávil nej mírumilovnější roky svého dětství. Bezprostředně po svatbě se Otto opět pustil do přednášek a novinařiny, a tak bylo na Regině, aby nalezla vhodný dům pro založení rodiny. To se podařilo a manželé se přestěhovali do vily na adrese Hindenburgstrasse 15, v menší bavorské vesnici v Pockingu, kterou záhy začali nazývat Kaiservilla, nebo také Villa Austria. Během prvních pěti let v Bavorsku se manželům narodilo pět dcer a vše nasvědčovalo tomu, že Habsburská rodina bude následovat osud ženské dynastie Marie Terezie, až do roku 1961, kdy se narodil Karel (pokřtěn po svém dědečkovi), následován o tři roky později Pavlem Jiřím. 50. Regina byla princeznou von Sachsen-Meiningen, s titulem „Herzogin zu Sachsen". 39 Otto si hluboce vážil svého pobytu v Bavorsku, neboť po dlouhé roky nebylo zřejmé, zda-li se do své rodné země ještě někdy dostane. Vyjednávání započal v květnu roku 1955, kdy Druhá republika nabyla plné suverenity. Navzdory snahám o zrušení, nebo alespoň o zmírnění protihabsbuského zákona z roku 1919 zde byl stále znovupotvrzený odstavec 10, paragrafu 2 Státní dohody: „V zájmu bezpečí republikyje zakázán bývalému nositeli koruny, a stejně tak ostatním členům Habsbursko-Lotringenského domu, vstup do země, pokud se ovšem výslovně nevzdají členství tohoto domu a s tím spojených nároků na suverenitu a neprohlásí se za věrné občany republiky". Tento zákon byl datován 3.dubna 1919 a publikován o týden později. Ottův první návrh byl předložen 21. února 1958 a byl omezen na „přeorganizování stávajícího práva republiky" a prohlášení věrnosti k ní. To bylo zamítnuto Vídeňskou vládou. O tři roky později, po narození prvního mužského potomka, připravil Otto druhou deklaraci, která žádala o akceptaci jeho osoby v plném rozsahu. Otto věděl, že se setká s nesouhlasem jeho matky. Zita přislíbila umírajícímu císaři vychovat jejich prvorozeného syna jako císaře a vštípit mu zodpovědnost ke své zemi. Ten svůj problém před tímto velkým rozhodnutím diskutoval s jednotlivými členy rodiny i se samotnou císařovnou. Všichni se shodli, že monarcha by neměl lpět na starých symbolech, ale jít, jak se říká, s dobou. Otázkou ale bylo, jak dalece zajít. S myšlenkou popření své rodiny se nemohla smířit ani jeho matka, ani Ottovi bratři. 5 1 Otto nicméně zvládl přesvědčit zbytek rodiny, že to co dělá, dává rozhodně smysl: „ Vskutku zde byla debata s moji matkou, avšak tento spor byl ničím oproti tomu, co se odehrávalo v mém nitru. 'Dobře, řekl jsem sám sobě, jestliže chcijednat na evropském poli, (evropskou cestujsem před sebou viděl jasně již od druhé světové války) nemůžu si dovolit dostat se do pozice konfliktu o trůn jakékoliv z těchto evropských zemí, neboť by to ztížilo dosažení mých cílů'. Protojsem udělal krok, který byl čistě z praktických důvodů. Musím se ovšem přiznat, že to pro mě nebylo snadné, trvat na odtržení se od své vlastní rodiny, to byla prostě bláznivá myšlenka.1152 24. května 1963 jednal Rakouský konštituční soud v jeho prospěch, ale socialisté v koaličním kabinetu problém stále blokovali. Otto se nakonec dočkal o tři roky později, 1. června 1966, kdy se dostala k moci pravice a vyňala větu o vyhoštění.5 3 „Dr. Otto Habsburský" tak mohl téměř po půlstoletí konečně legálně vstoupit na rakouskou půdu. 51. Arciknížata Felix i Karel Ludvík odmítali podepsat zřeknutí se přísahy až do úplného konce. Nakonec se jim podařilo přinutit vládu k upuštění od tohoto zákona jednoduše neohlášeným příjezdem do Vídně v březnu roku 1996. 52. GordonBrook Shepherd, „ UncrownedEmperor, The Life and Times of Otto von Habsburg", str. 181-182. 53. Později, dle výroku rakouského správního soudu z roku 1980, nemuseli toto prohlášení již činit ti členové dynastie, kteří se narodili po 12.1.1919, tedy po datu vyhlášení Rakouské republiky. To se týkalo až na výjimky všech členů dnešní rodiny Arcidomu rakouského. 40 Otto nadále jezdil přednášet do Ameriky, což bylo velkou částí jeho celkového příjmu, avšak i velkou ztrátou času. Mimo domov často trávil i dva až tři měsíce, někdy i dvakrát do roka, což znamenalo jisté břemeno pro jeho ženu. Regina ale, dle jeho slov, toto břemeno zvládala statečně a s grácií. Se smíchem dodává, že tajemstvím jejich manželské harmonie a vzácného respektu je ve skutečnosti rozdílnost jejich povah. Otto sám sebe považuje za pracanta neschopného odpočinku, protože vedle jeho oddanosti politice jednoduše nedokázal setrvat v nicnedělání. Regina naproti tomu nikdy neaspirovala na dynamičnost své tchyně, a ani se o to nepokoušela. Další věcí, která v těchto letech pohlcovala Ottovu energii bylo nekonečné hledání ideologické platformy. Nejdříve převzal prezidentství Panevropského hnutí po jeho zakladateli Richardovi Coudenhove-Kalergi. Myšlenka sjednocených Evropských národů na demokratickém základě ho obzvláště přitahovala, protože v ní spatřoval pozitivní alternativu k totalitním režimům nacismu a komunismu. Dalším angažmá pak bylo již méně známé „Centrum evropské dokumentace a informací" ( CEDI). Později popsal, jak toto mysteriózní seskupení (dle jeho slov „velmi pravicové") proniklo do jeho života: „Byl to všechno výsledek rozhovoru se španělským ministrem zahraničí Albertem Martinem-Artajo a prezidentem španělského kulturního institutu Alfredem Sanchezem-Bellou na Eucharistickém kongrese v Barceloně roku 1952. Rozhodlijsme se započít mezinárodní hnutí, které mělo primární cíl dostat Španělsko do Evropské unie. Při mém prezidentství se však jeho aktivity rozrostly. Například hrálo roli při případu generála de Gaulle, a to především během kritických povstání v Alžírsku a pomohlo ho dostat zpět k moci roku 1959 ". Nicméně, jak bylo Španělsko bezpečně usazeno ve Strasburkském parlamentu, CEDI se vypařilo stejně nenápadně, jako se vynořilo. Se zánikem jedné platformy se vynořila další, mocněj ší a Otto se stal profesionálním politikem na plný úvazek. 12. Pan Evropa Ottu politický dril pohltil nedlouho po jeho usazení v Pockingu. Nejdříve se věnoval politice v Bavorsku pod záštitou bavorského premiéra a vedoucího katolické Křesťansko sociální unii (CSU) Františka Josefa Strausse. Nicméně jako Rakušanovi mu nebylo dovoleno se k této straně přidat, ačkoli úzce spolupracoval s jejími vlivnými členy. Tyto spolupracovníky pak zapojoval, jak to jen šlo, do jeho Panevropské unie a postupně se stal neoficiálním Straussovým poradcem pro zahraniční politiku. 41 Strana CSU, stejně jako další německé strany vedla vlastní mezinárodní konference, kde byli uvítání hosté z celého světa 5 4 K vedení takového podniku byl právě Otto ideální osobou a zde se angažoval až do své životní příležitosti v Evropském parlamentu. „Jednoho dne z počátku roku 1978 mi zavolal Dr. Aigner, který po mnoho let reprezentoval Bavorsko v nevoleném evropském parlamentu. Byl jsem požádán, abych usiloval o křeslo v nadcházejících přímých volbách. Byl jsem pro to prý, jak se vyjádřil, absolutně předurčen. Moje reakce byla, že tojednoduše není možné. Byl jsem Rakušan, technicky cizinec navzdory mému dlouholetému pobytu v Bavorsku a na vzdání se občanství jsem nebyl připraven. K vykonání toho, co mi bylo navrženo, bych se musel stát německým subjektem. Nakonec se mě zeptal: „Když se nám toto podaří obejít, vzal byste to?" Samozřejmě jsem souhlasil, ovšem s dodatkem, že s tím musí souhlasit Dr. Strauss."55 Když bylo pro Ottu vyřízeno dvojí občanství, zbývalo do voleb přesně dvanáct měsíců a jeden den. Své volební mítinky pořádal v Mnichovské Olympijské hale, kterých se někdy zúčastnilo až čtrnáct tisíc lidí. Dne 17. července 1979 se stal nakonec členem Evropského parlamentu za Horní Bavorsko v historicky prvních přímých volbách. Toho času měl parlament devět členských zemí a ctihodnou prezidentkou mu byla osmdesáti šestiletá Louise Weiss. Otto Habsburský seděl v Strasburském parlamentu následujících dvacet let až 7. května 1999 pronesl poslední řeč. Pro Ottu nebyl Štrasburk arénou k uskutečnění svých osobních ambicí, ale fórem k podnícení cílů a ideálů, které v sobě choval dlouho před Parlamentem. Jeho politický program se ze všeho nejdříve zaměřil na sjednocení všech pravicových křesťansko-demokratických členů jakékoliv národnosti do jedné skupiny s vlastním sekretariátem, pokladnou a vlastním, všeobecně odsouhlaseným programem. To vyvstalo jako „Partie Populaire Européene" (PPE), k čemuž se časem přidali britští a dánští konzervativci, aby zformovali nej silnější pravicovou parlamentní frakci. Parlament poskytoval (a stále poskytuje) nej různějším ideologickým uskupením formulovat a prosadit svůj program napříč multinárodním spektrem. I když Otto nikdy nezakolísal ve svém přesvědčení, že osud křesťanství je, dle jeho slov, „duší Evropy", nevadila mu ani myšlenka závazku se socialisty, či dokonce komunisty, jestliže tak mohli dosáhnout konkrétního společného cíle. 54. V 70.1etech přijela několikrát i čínská komunistická delegace, která vyšetřovala Strausse jako případného pomocníka v boji se sovětským svazem. 55. Rozhovor s Ottou Habsburským, 18.9.1982. 42 Nejvíce vlivnou roli hrál Otto od roku 1998 po zvolení mluvčím Parlamentního výboru politických záležitostí. Tento vyšší výbor měl na starosti zahraniční politiku Evropské unie, při kterém byla Ottová role především lobbysmus a přesvědčování Rady zahraničních ministrů. To v praxi vypadalo tak, že Otto se svými spolupracovníky prozkoumali případ 5 6 , vypracovali návrh a ten následně předložili radě. Během Studené války byl Evropský parlament západem často kritizován a odkazován jako neefektivní „drbárna" s neúspěšnými politiky, nebo politiky v důchodu vydělávajícími statisíce pouhým mluvením. Otto však po celé dvě dekády dělal co mohl, aby omezil plýtvání a zneužívání fondů, čemuž se věnoval se svým starým přítelem Dr. Heinrichem Aignerem, předsedou Výboru kontroly rozpočtu. Avšak jestliže si nezískal Evropský parlament popularitu na západě, úplně jinak tomu bylo ve střední a východní Evropě. Tak došlo k naplnění Ottová mnohaletého cíle, a to zastínit všechny národy, a především národy staré Habsburské říše ochrannou sjednocující střechou. „Moje snahy se ve Výboru zahraniční politiky již od počátku soustředily na expanzi. To nebyl snadný úkol, neboť hlavním názorem nejdříve bylo, že na Jaltské konferenci vykreslená linie skrz Evropu by měla zůstat zachována. Doopravdy byly na začátku pouze čtyři členové výboru, kteří byli předurčeni tento názor změnit. Britský konzervativec Adam Fergusson, dánský liberál Niels Haagerup, francouzský Gaullista Gérard Israel, a konečně já. Vedlijsme spor o můj návrh ponechání volné židle vparlamentu na důkaz podpory chybějících národů naší komunity. O případ se odehrála docela ošklivá bitva, avšak Adam Fergusson vyvinul nátlak a díky jeho dynamice a přesvědčování se záměr nakonec provedl, i když jen těsnou většinou, aještě až dva rokypoté. "57 Otto upínal svůj zájem ke všem zemím, které se nacházely pod ruským diktátem. Nejdříve se setkal s protisovětským emigračním hnutím baltských zemí během válečných let strávených v Americe, později se věnoval jejich případu v Evropském parlamentu. Dále se angažoval v osvobození Čečenska od ruské nadvlády, za což byl Čečenskou vládou nominován čestným občanem. Úplně nej významnější Ottovo úsilí ale bylo věnováno maďarské politické situace a problému velkého počtu etnických Maďarů roztroušených v sousedních státech a s kterými „nebylo uspokojivě zacházeno". Dále se pak zasluhoval o osamostatnění Chorvatska, které „již jednou prokázalo největší věrnost že všech korunních zemí mého otce". 56. Ať už to byla sovětská invaze do Afghánistánu, spor o Falklandy, americký vesmírný program, nebo nepokoje v Severním Irsku. 57. Rozhovor s Ottou Habsburským, 1.12.2000. 43 Ve všech případech, kterým se Otto věnoval, uplatňoval metodu neustálého opakování. Pronášel projev za projevem, přednášku za přednáškou a psal do novin, ať už v jeho Bavorsku, v Evropském parlamentu, nebo v zemi postižené konfliktem. Právě při svých projednáních na plenárních zasedáních Parlamentu se prokázala kvalita Ottová vzdělání. Pan Doktor s přehledem zvládal plynule promlouvat v sedmi jazycích: angličtině, francouzštině, němčině, maďarštině, italštině, španělštině a portugalštině. 5 8 To znamenalo, že kromě schopnosti domluvit se s většinami parlamentu v jejich vlastních jazycích, byl schopen přepnout jazyk kdykoli to situace vyžadovala. Samozřejmá pro něj byla i znalost mrtvých jazyků: v jedné diskuzi o právní problém se jeho kolega pokusil podpořit své tvrzení užitím základní latiny. Otto mu odpověděl zcela plynule, bez jediné chyby. Otto byl vždy velmi hrdý, že může patřit k Evropskému parlamentu, i když se znepokojoval nad jistými jejími interními praktikami. Tou úplně nej základnější byl fakt, že drtivá většina jejich členů považovala svoji účast za odsedím-si-čtyři-dny-v-týdnu, a pak se ve čtvrtek vzdálit (s využitím štědře vykalkulovaných přídavků na dopravu) a neukázat se až do pondělí. Ottu tento přístup rozčiloval nejen proto, že byl neúnavný workholik, ale především proto, že měl skutečný pocit morální služby konat dobře práci, za kterou je tak dobře placen. Takto se mu podařilo přesvědčit ještě několik podobně smýšlejících duší (napříč celým politickým spektrem) a založit takzvaný „Páteční klub". Otto udává, že tato skupinka hrstky lidí se postupně rozrostla na čtyřicet až padesát členů. Zbytek parlamentu, pro které byla tato kampaň tichým pokáráním, se pokusila celou situaci bagatelizovat a opakující se neúspěch při předkládání tohoto problému byl pro Ottu více než frustrující: „Chci opět protestovat, tak jak tomu činím každé sezení, proti neustálému odsunování problému pátků na druhou kolej... Musíme všem konečně ujasnit, že pátek je pracovní den jako každý jiný. To protojsme byli do parlamentu vybráni. Ne, aby jsme chodívali domů ve čtvrtek!"59 Jako vždy, jeho protest byl poznamenán, ale nepřicházel žádný výsledek. Parlamentní sezení Otto vždy využíval k prodiskutování skromných předmětů, jako například rybářská práva, až k těm významným. Například představení Evropských pasů. A právě kvůli kontrastu přítomných senátorů byly tyto diskuze často velmi stimulující, stejně tak jako užitečné, a často sloužily k rozšíření již tak velkého okruhu Ottových známostí. Avšak blokovací technika, která proti němu byla často používána, zesilovala ten nepříjemný pocit, že 58. Ve všech vyjmenovaných, kromě posledního, byl jeho psaný projev stejně dobrý, jako ten mluvený. 59. Debaty Evropského parlamentu číslo 4, 461/4. 44 se Evropská unie stala ustrnulým gigantem, který odolá každé výzvě v již zavedených způsobech. Otto ve svém rozhovoru říká, že velkým křížem bylo vypořádání se s hrubou korupcí. Otto sloužil ve Výboru kontroly rozpočtu od roku 1982 do roku 1994, a díky tomu viděl a slyšel dost na to, aby minimálně pozvedl obočí. Přímé důkazy o špatnosti byl převážně neoficiální až do doby, než členové Výboru předložili vyúčtování jako důkaz podvodu, nepotizmu a korupce v senátních řadách. To způsobilo všeobecný skandál. Výsledkem se tak stal 14. ledna 1999 historicky první návrh na vyslovení nedůvěry a následné hlasování o nedůvěře spolu s odmítnutím rozpočtu. Tak se stalo, že zákonodárce konečně napadl dosud nedotknutelnou exekutivu. Byrokracie na to reagovala směsí zapírání, zmatku a nad to vše, prodlevou. Konečný verdikt přišel až na podzim roku 1999. Komise neměla na výběr, než odstoupit en bloc. Pár komisařů, jejichž oddělení, stejně tak jako oni sami, se vyhnuli kritice měli být znovujmenováni. Zbytek pracovníků podílejících se na korupci zmizel z Bruselského pole působnosti na dobro. Během tohoto dlouhodobého sporu se Otto stal bývalým členem Evropského parlamentu a jeho starší syn Karl, další hlava dynastie, byl vinou interních intrik zbaven mandátu člena Salzburgské pravicové Rakouské národní strany z roku 1995. Ottův odchod byl dobrovolný, způsobený špatným zdravotním stavem. V zimě roku 1998 ho skolil těžký záchvat zápalu plic, který ho ještě s doprovázejícími komplikacemi držel mimo funkci po celé týdny. Po svém zotavení se rozhodl vzdát svých aktivit, alespoň co se týkalo jim milovaného Štrasburku. Jestliže si dále nebyl jistý svým zdravím, nemohl více garantovat stoprocentní službu straně, která si ho vybrala, a především voličům, kteří si ho zvolili. „Pan Evropa" tak rezignoval po vypršení svého mandátu v červnu 1999. Po tomto milníku pokračoval v jeho Bavorské Křesťansko-sociální straně. Ottovi přátelé uvádějí, že byl Otto tou dobou stále plný plánů, navzdory zhoršujícímu se zdravotnímu stavu, a to především plánů pomoci v nej různějších dobrovolníckých volebních kampaních. Každopádně byl nucen ve svém vypětí konečně zvolnit, což „je nakonec poměrně logické, pro někoho ve věku osmdesáti šesti". Stejná poznámka byla pronesena na Ottově předposlední senátní řeči 16. dubna 1999 při diskuzi o stárnutí a neutěšené situaci důchodových občanů v 21. století: „Pane prezidente, mluvím zde z unikátní pozicejakojediný člen tohoto sboru, který se narodilještě před první světovou válkou, a který byl zvolen do tohoto Parlamentu dlouho po 45 dovršení věku důchodového. Zdejsem měl možnost prožít dvacet úžasných let mého života. 13. Konec královské hry V květnu roku 2001 oslavili Otto a Regina zlatou svatbu. Tuto událost označil Otto jako „díkuvzdání za padesát let štěstí a harmonie" ve svazku, z kterého vzešli dva synové, pět dcer a dvacet vnoučat. Oslava se konala v Nancy, hlavním městě Lotrinského knížectví, kde byl pár přesně před půlstoletím oddán. Oslava se nesla v červeno-bílých barvách Rakouska a z balkónu vlála evropská vlajka, jejímuž parlamentu Otto sloužil po dvacet let. Další oslavy následovaly v Rakousku a Maďarsku, zemích „jeho" monarchie. Nejdříve byla vedena mše ve Štýrském poutním kostele Mariazell, který hrál v životě Habsburků i celé monarchie významnou roli. Páru v ulicích vzdávali hold muži v tradičních uniformách všech sedmi zemí starého císařství: Cechy, Morava, Halič, Furlánsko a jižní Tyrolsko, stejně tak jako Rakousko a Maďarsko. Mnoho hostů se dostavilo v tradičních policejních automobilech císařského Rakouska. V Maďarsku padl výběr tradičního místa na hrad Gôdôllô, který býval oblíbeným útočištěm císařovny Sissi, avšak mnohem později, zde pobýval malý batolící se korunní princ Otto, který byl s rodinou na poslední chvíli zachráněn před revolucionáři před více než osmdesáti lety. Ottovi se též vybavilo svolání „Eljén a Király" („Ať žije král") z korunovace jeho otce, které svolávali občané země, které několik let poté napomohl k demokracii. Otto úspěšně bojoval proti „nacistickému barbarství a Stalinovskému rudému pořádku " ještě dlouze před uvedením do Štrasburku. Při svém působení v Parlamentu se hluboce zapojoval do konstrukce dynamické Evropy přesahujíce jeho vlastní rodinu, či dokonce historické kořeny a nikdy neztratil kontakt s přítomností, jakkoliv dlouhý a temný byl stín minulosti. „Já osobně jsem vždy vzdorovaljakékoliv myšlence sepsání evropské ústavy. Cítil jsem, že totoje předčasné, aještě po dlouhou dobu tomu tak zůstane. Proto mi bylo blízké Gaulleovo myšlení ajeho výzva k l'Europe des patries... Otcovské země vskutkujsou první národní mocenskou základnou. Avšak od samého začátku bylapro mě Evropa, na základě své vlastní zkušenosti, něčím, co se musí pěstovat jako strom a ne něco, co se někde nechá, jako americký mrakodrap! "61 60. Debaty Evropského parlamentu číslo 4., 539/355. 61. Gordon Brook Shepherd, „ Uncrowned Emperor, The Life and Times of Otto von Habsburg ", str. 210. 46 Ottová idea Evropy byla krok za krokem expandující Evropa. Kromě absorpce menších zemí centrální a východní Evropy nebude z jeho pohledu tato struktura zcela kompletní bez přítomnosti Ruska.6 2 Tato expanze za Ural měla být uskutečněna pod jednou podmínkou. Pro Ottu bylo Rusko posledním z těch koloniálních velmocí, jejíž vlastní historie byla zlikvidována. Jestliže by Rusko mělo zájem o členství, muselo by nejdříve osvobodit národy, jako například Čečensko, které si nárokovalo. Ke konci jeho působení ve Štrasburku si Otto prohrával s myšlenkou, že i když by se Unie skutečně rozrostla od Atlantiku k Pacifiku, stále by se dívala a šla vpřed. Na toto poukazuje i výňatek z jeho zcela poslední řeči v Evropském parlamentu 7. května 1999: „Faktem je, že si dále nemůžeme dovolit operovatpouze v rozsahu evropské unie: musíme vzít Evropu do světa, který je, ať se nám to líbí, či ne, stále více globalizován, a ve kterém by měla spolupráce s Dálným východem taktéž zásadní význam...východní národy jsou koneckonců našimi přirozenými partnery. " 63 Největší výhodou této transformace měla být záruka dlouhověkosti. Jakmile se dosáhne evropského spojení, může přetrvat evropská kultura, kultura založena na křesťanských základech. Kultura, v kterou Otto vždy věřil a jejíž vůdčí politickou ideou je „evropanství, kde Evropa není chápána jako konglomerát národních států, odlišujících se různým stupněm svého technického a hospodářského vývoje, ale jako živý organismus, který i při integraci zachovává mnohost svých projevů. Organismus, jehož duší je křesťanství jakožto nej silnej ší duchovní zdroj evropské kultury."64 Otto oddaně sloužil mezinárodní myšlence po úctyhodných třicet let jako prezident Panevropské unie. Je ale třeba připomenout, že když Evropa svědčila zcela transparentní politické situaci, držel se Otto obezřetně v pozadí, aby zabránil označení dynastické „nálepky" na dané příležitosti.6 5 Kromě aktivního zasazování se za svobodnou Evropu napsal Otto více než dvacet 62. Debaty Evropského parlamentu číslo 4., 461/4. 63. Debaty Evropského parlamentu číslo 4, 469/204. 64. PhDr. Milan Michael Buben, PhD. 65. Tak tomu bylo i v případě Maďarského "Panevropského pikniku", který byl konán dne 19. srpna 1989 na maďarsko-rakouské hranici. Piknik měl být jakousi poklidnou demonstrací, při které byl „symbolicky přestřižen ostnatý drát mezi Východem a Západem. 680 občanů východního bloku, převážně z NDR, se dostalo na Západ, aniž by padl jediný výstřel. Tento okamžik se stal impulsem k politickému obratu, který ukončil desítky let rozdělení Evropy. Prezidentem Panevropské unie, která organizovala ,piknik' na rakouské straně, byl tehdejší evropský poslanec za CSU Otto von Habsburg, prasynovec císaře Františka Josefa. Ostnatý drát přestřihla Ottová dcera Walburga Habsburgová-Douglasová." (Johannes Saltzwedel, „Globální firma s osobitou tváří", in: Dietmar Pieper Johannes Saltzwedel (eds.), Svět Habsburků: Sláva a tragika evropského panovnického domu, Praha: Knižní klub, 2012, s. 27-28. ] 47 knih.Všechna jeho díla, kromě toho, že nám projektují dosud neznámou tvář Habsburské dynastie, opakují a často reprodukují témata a texty tisíce novinových článků, přednášek a rozhovorů, které Otto během svého života uskutečnil. Hlavní zpráva při tom zůstává pořád ta samá: důležitost silné, svobodné a samostatné Evropy, při které hrají klíčovou roli křesťanské a tradiční hodnoty nesoucí základ západní společnosti. Když byl Otto ještě v roce 1941 po svém příletu do Arizony tázán novináři, jak by popsal svůj vztah k jeho rodné zemi, k překvapení všech přítomných i jeho samotného odpověděl Otto jedinou větou: „Já jsem Evropan". Přesně tento postoj si Otto uchoval po celý zbytek života a není věty, která by tuto osobnost popsala lépe. Vždyť Otto jednou vypočítal, že při svém hektickém programu, stačil navštívit každý stát Unie nejméně šestkrát. Otto zemřel 4. července 2011 ve vysokém věku 98 let. Zádušní mše se konala v kostele sv. Štěpána ve Vídni. Mši sloužil z pověření papeže arcibiskup vídeňský, kardinál Christoph Schônborn a celebraci pomáhali příslušníci vysokého kléru ze všech zemí bývalé monarchie. Mezi nimi arcibiskup pražský Dominik Duka, trnavský Robert Bezák a biskup brněnský Vojtěch Cikrle. Diplomaticky Česko zastupoval ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Bohoslužbu doprovázel chrámový sbor a zaznělo i rekviem Michaela Haydna, mladšího bratra slavného skladatele Josepha Haydna. Ve čtení z bible v rámci bohoslužby a přednesu přímluvných modliteb se po řadě střídaly Ottovy děti a vnoučata. Po bohoslužbě se před katedrálou zformoval pohřební průvod s asi 3500 účastníky. V čele kráčeli hudebníci a oddíly praporečníků. Za pohřebním vozem pak kráčela nejbližší rodina následována korunovanýma hlavama s politiky, šlechtou a významnými hosty. Vedle rakouského prezidenta Heinze Fischera, kancléře Wernera Faymanna a řady ministrů tu byli také tři vládnoucí monarchové s manželkami - švédský král Carl XVI. Gustaf, velkovévoda lucemburský Henri a kníže lichtenštejnský Hans-Adam II. Po obřadu následoval průvod městem kolem symbolů bývalé velikosti Habsburků, včetně zámku Hofburg. Ten byl završen u Kapucínské krypty tradičním ceremoniálem "klepání na dveře". V mauzoleu Habsburků v Kapucínské kryptě následoval už soukromý obřad v rodinném kruhu. Spolu s Ottou zde byla uložena i jeho manželka Regina, která zemřela o rok dříve. Pohřební rituál definitivně skončil následující neděli uložením urny se srdcem Otty Habsburského do krypty maďarského kláštera Pannonhalma nedaleko Gyôru. Tomu se stalo na základě Ottovy závěti a dává se tím najevo, že byl jako dítě přijat při korunovaci svého otce 48 uherským králem za následníka uherského trůnu.6 6 Tento výjimečný člověk za sebou zanechal sedm dětí a 22 vnoučat. Jeho děti se taktéž aktivně věnují politice, jak k tomu byly od malička vedeni. Nej starší Andrea (narozena ve Wurzburgu dne 30. 5. 1953), dvojčata Monika a Michaela (narozené též ve Wurzburgu 13 .9. 1954), Gabriela (Luxembourg, 14. 10. 1956), Walburga (Berg, 5. 10. 1958) a nakonec vytoužení synové: Karl Thomas Robert Maria Franziskus Georg (Starnberg, 11.1. 1964) a Paul Georg Maria Joseph Dominikus (taktéž Starnberg 16. 12. 1964). Jediná Gabriela se provdala za měšťana, zbytek dětí si vybral šlechtické protějšky. 66. Lidové noviny, 16. července 2011. 49 14. Závěr Jak j sem již zmínila v úvodu práce, nejvíce j sem čerpala z knih historika Gordon Brook Shepherda. Jeho práce mi sloužily obzvláště dobře, že doktor v nich poskytuje mnoho fakt z osobního Ottová života a života habsburské rodiny, které o něm nejsou až tak zřejmé a Ottu ukazují nejen v politickém světle, ale i v tom lidském, rodinném. O to více pro mě bylo lákavé s jeho informacemi pracovat, že pan doktor úzce spolupracoval s kanceláří odborné knihovny Spojeného království, která mu poskytla záznamy Habsburské činnosti z období druhé světové války. Právě díky dlouholetému styku Otty s anglickým prostředím se mi podařilo v Anglii nashromáždit dostatek informací, a především literatury, kterou v práci uvádím. V posledních kapitolách své práce také několikrát cituji z Plenárních zasedáních Štrasburského parlamentu. Tato část pro mě byla obzvláště zajímavá, protože jsem měla možnost vidět neskutečné množství témat, kterými se Otto při svém působení v Evropském parlamentu zabýval. Je až neuvěřitelné, jaký široký záběr tento politik měl a já si jen mohu přát, abych měla více času k prostudování všech jím vznesených návrhů. Ottovo působení je rozděleno do několika kapitol, oživeno o jeho vlastní citace, které vhodně doplňují děj tak, aby si čtenář udělal lepší představu o pojednávané situaci a aby byla práce poutavější. Stejně tak fotografie uvedené v přílohách dokreslují historický děj. Celá práce pak shrnuje dění v horizontu mnoha let, takže se lze domnívat, že čtenáři podává i celostní pohled na život Habsburské rodiny a její vývoj. Pro mně osobně bylo toto téma přínosné zejména co se týče nedávné minulosti a budování politiky některých evropských národů. 50 15. Literatura, prameny a internetové zdroje Literatura: Brook Shepherd, Gordon: Uncrowned Emperor, The Life and Times of Otto von Habsburg. Londýn 2003 Brook Shepherd, Gordon: The Austrian Odyssey. Londýn 2003 Bogle, James and Joanna: A Heart for Europe: The Lives ofEmperor Charles and Empress Zita of Austria-Hungary. Londýn 1990 Hamannová, Brigitte: Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha 1996 Kontier László : Dějiny Maďarska. Praha 2002 Pernes, Jiří: Poslední Habsburkové: Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu, Brno 2010 Pernes, Jiří: Habsburkové bez trůnu. Praha 1995 Pražák Richard a kol.: Dějiny Maďarska. Brno: Masarykova univerzita, 1993 Schuschnigg, Kurt: Im Kampf gegen Hitler: Die Überwindung der Anschlussidee. Mnichov, 1969 Sévillia, Jean: Statečná císařovna: Zita Habsburská, Praha 2012 Sévillia, Jean: Poslední císař: Karel Rakouský. Praha 2010 Vorel, Petr a kolektiv: Dějiny Rakouska. Praha 2002 von Habsburg, Otto: Úvahy o Evropě. Panevropa 1993 51 Internetové zdroje: MoranLee: The Daily Mail 2011 [cit. 18. července 2011] Dostupné z: http://www.dailymail.co.uk/news/article-2015994/End-Royal-dynasty-Otto-von-Habsburg-laid-rest— heart-buried-crypt-85-miles-away-different-country.html Neznámý autor: The Telegraph2011 [cit. 4. července 2011] Dostupné z: http://wwwJelegraph.coMk/news/obituaries/royalty-obituaries/8616240/Arch Habsburg.html Velek Luboš: M F Dnes [cit. 10. srpna 2002] Dostupné z: http://kultura, idnes. cz/habsbursky-mytus-pod-lupou-dpc-/literatura. aspx? c=A020809_165134Jiteratura_vlk Dienstbier, Jiří: Hospodářské noviny: [cit. 7. února 2005] Dostupné z: http://domaci.ihned.cz/cl-15610810-jiri-dienstbier-mytus-jalty LukšíčekM.: www.franzferdinand.cz [cit. 7. září 2014] Dostupné z: http://www.franzferdinand.cz/zofie-z-chotkova-a-voinina/svatba Oktábec, Karel: www.valka.cz [cit. 7. ledna 2012] Dostupné z: http://www, válka, cz/clanekl4452. html Terez, Maria: Kruh přátel blahoslaveného Karla I. [nedatováno] Dostupné z: www.mariaterez.sweb. cz Neznámý autor: Historie Mariánských lázní a okolí [cit. 4. července 2013] Dostupné z: http://www, hamelika. cz/slavnihoste/FRJOSEF/S_FRJOSEF.htm Sladký, Martin V.: cirkev.wordpress.com [cit. 21. října 2010] Dostupné z: https.V/cirkev.wordpress.com/2010/10/21/neznamy-svaty-blahoslaveny-cisar-karel-i/ Machálek, Vít: Architekt evropského sjednocení [cit. 27. března 2012] Dostupné z: http://vit-machalek. spqr cz/?p=20 Drocár, Jan: Historická šlechta [cit. 12. března 2012] Dostupné z: http://www.Mstorickaslechta.cz/opozdena-vzpominka-m-prvorozeneho-syna-posledniho-ceskeho-krale- id2011070001-2 52 16. Přílohy Obr. číslo 1. Ottovi rodiče Karel a Zita na svatební fotografii dne 21. října 1911. Obr. číslo 2. Otto se svými sourozenci v řadě, jak je císařovna s oblibou fotografovala. Zleva Otto, Adelaide, Robert, Karl, Felix, Rudolf, Charlottě a Elizabeth. 53 Obr. číslo 4. Otto a Regina v Pockingu. V pozadí Villa Austra. 54